Zpět    Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn

Povídka: Jelen

Lída Švecová


Lucie přijela na svou farmu nezvykle brzy ráno.
Hlídací pes Beny tvrdě spal u hlavní brány, probudila ho až otevřením branky. Radostné uvítání paničky probudilo i fenku Betynku. S velkým zíváním se vynořila v daňčí ohradě. Když zjistila příčinu radosti Benyho, rozběhla se doprovázená daňkama k Lucii. Musela jí otevřit vrátka.
Daňci odhopkali od brány. Lucie se na ně dívala a jen letmo jí prolétlo hlavou, že bude díra v plotě a že bude potřeba ji opravit - ale teď, teď na to myslet nemohla.
Provázena psy se odebrala na svou oblíbenou lavičku, ze které měla výhled téměř na celou farmu.
Posadila se, pejsci se svalili vedle ní a znovu usnuli.

Až neskutečně velká oranžová polokoule zabírala téměř celý horizont nad farmou a okrášlila krajinu celou paletou barev. Paprsky vycházejícího slunce už začínaly hřát a slibovaly krásný den, konečně - po nevlídném, mokrém týdnu.
Skupinky jelenů a daňků ve svých výbězích spokojeně spásaly čerstvě vzrostlou, šťavnatou trávu a jen tu a tam některý zvedl hlavu, aby se ujistil, že nehrozí žádné nebezpečí. A přesto se v této idylce schylovalo k tragédii, snad malé, jakých je na světě každou minutu tisíce, které však někomu působí bolest.

Zatroubení auta a následný zuřivý štěkot psů vytrhl Lucii z okouzlení z vycházejícího slunce a okolní krásy. Přijel veterinární lékař se svým pomocníkem. Musela zavřit psy do kotců. Nespěchala.
K sanitárnímu výběhu přišla až v okamžiku, kdy byl nemocný jelen nastřelen uspávací střelou.
Byl skutečně nemocný. Jedna noha mu bezvládně visela, při bližším pohledu byla vidět kost. Otevřená zlomenina. Od úrazu trpěl bolestí a samotou. Musel být izolován od ostatních, protože zákony přírody jsou neúprosné a jeho bývalí kamarádi by rychle poznali, že není v pořádku. Je to možná pro lidskou morálku kruté, ale oni by ho nenechali trápit a pomohli by mu po svém.
Lucii napadlo tisíce variant, jak svého jelínka zachránit, ale všechny je musela zavrhnout. Ani jedna nebyla reálná. Navíc ortel, který vynesl lékař, byl jasný - není možné léčení. Zbývá jediná možnost. Utracení zvířete, ukončení jeho bolesti, ukončení jeho života.
Lucie tohle všechno věděla, ale naordinovat si chladnou hlavu a sterilní myšlení, to nedovedla.

"Lucko, pojďte nám s ním pomoct!" ozval se hlas lékaře.
To ji na chvíli vytrhlo z proudu černých myšlenek.
Se staženým hrdlem a s bouchajícím srdcem otevřela dvířka ohrady a pomalu kráčela k jelenovi.
Doktora již nevnímala. Sedla si na zem, hlavu jelínka si vzala na klín, vklínila se mezi jeho ještě sametové paroží. Hladila ho po hlavě, podrbala ho za ouškama, jak to měl vždycky rád.
"Nemůžu nahmátnou žílu," slyšela jako z veliké dálky hlas veterináře. "Musíte mi ho zaškrtit."
Podal jí provaz. Omotala provaz jelenovi kolem krku a zatáhla.
"Príma, už jsem tam. Jemu se žíla vždycky špatně hledá."
Lucie ho však již nevnímala.
Hlava jelena jí těžkla v klíně.
Začal se dostavovat zvláštní, cizí pocit strachu z neznáma, cítila absolutní samotu, smutek a beznaděj. Současně se objevila mlha, která náhle zahalila slunce, a cosi jí do ní začalo vtahovat. Plula tou mlhou, která neustále houstla, po chvíli viděla jenom absolutní bílou tmu, jinak vůbec nic.

Ale, že by přece?
Zdálo se jí, že se tou tmou prodral záblesk světla, potom z druhé strany - a další. Zastavila se a s úžasem sledovala záři, která k ní odevšad začala pronikat.
Děsivé pocity, které ji cestou provázely, začaly mizet, a na jejich místo se dostavila obrovská úleva, údiv, snad i zvědavost - a zvláštní pocit štěstí.
Mlha se začala pozvolna rozplývat a ona uviděla, jak z ní vystupují siluety. Lidé? Zvířata?
Siluety se přibližovaly, bylo jich stále víc. Pak už viděla zář jejich očí, vynořovaly se ze všech stran a všechny směřovaly k ní.
Mlha zcela opadla. Lucie stála v nádherné, zcela neznámé krajině uprostřed přírody tak krásných a čistých barev, jaké v životě neviděla.
Viděla se na kouzelné pastvině obklopená obrovským stádem mohutných jelenů, kolem kroužili neznámí pestře vybarvení ptáci a všechno kolem hýřilo barvami a životem. Vnímala ten obraz, který napňoval její srdce krásou. Prostupoval jí pocit nepoznané, všeobjímající lásky a absolutního štěstí.
Pak se náhle něco změnilo. Jeleni okolo na chvíli ustrnuli a v jejich očích zahlédla něco, co připomínalo rozpaky a omluvu. Znovu ucítila tu sílu, která ji přivedla, ale teď ji začala táhnout zpět. Vedle sebe zahlédla pohyb - byl to její jelínek! Byl krásný - a ten jeho výraz v očích... Pochopila.
Ještě naposled ho podrbala za ouškem, jak to měl vždycky rád.
Opatrně se rozeběhl a Lucie s radostí viděla, že je jeho noha v pořádku.
Blažeností udělal několik výskoků a uháněl ke křišťálovému potůčku.
Řady jelenů se semkly okolo něj a v radostném poskakování zmizely Lucii z očí.
Teď už se nevzpírala té tajemné energii, která zesílila, a odevzdaně, ale už beze strachu se nechala unášet bílou cestou.

Na obličeji ucítila něco nepříjemného.
"Lucko, Lucko, proberte se!" slyšela hlas veterináře.
Otevřela oči a nevěřícně na něj pohlédla. Chvíli jí trvalo, než se vrátila zpátky do šedivé reality.
"No to je dost. Neměla byste si to tak brát, vždyť je to jenom zvíře! A měla jste mě poslechnout, kdybyste zavolala Svobodu, tak ho zastřelil a ještě byste měla peníze za maso. A ani jste tady být nemusela."
Lucie spolkla nadávku. Podívala se na krásnou hlavu mrtvého jelena.
Podrbala ho za ouškama, jak to měl vždycky rád.
Vybavila si tu krásnou krajinu, kde teď běhá se svými kamarády, a k velkému překvapení veterináře se musela usmát.
Zdálo se jí, že na ni jelen šibalsky mrkl.

Vyšlo: NP - Zvířetník 2000

Zpět    Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn