"Člověk se ocitne v Neznámu a ztratí vědomí. Probudí se, je jako mrtvý, je doopravdy spíš mrtvý než živý, a je z něj někdo jiný. Jako by v Bytosti byl stvořen někdo úplně nový. Perleťový, tvrdý a imunní vůči všem chemicko-bakteriologickým látkám. Ti proměnění mají mysl jako dřív, mají paměť, mají jako kdyby přelitý obsah mozku do stejných přihrádek jako dřív."
Přikývla jsem. "A jak ta bytost vypadá?"
"Něco o ní víme, ale nikdo neví, jak vypadá. Setkávat se s ní znamená být pohlcen neznámým světem, potkávat se s její pamětí. Její myšlenky jsou obrazy, ona nemá naši řeč, nemá inteligenci a schopnosti v našem slova smyslu. A přece je Bytostí! Myslí! Má vůli! Ale my máme možnost pochopit jen dílčí aspekty z něčeho velikého, naprosto nepochopitelného v její existenci."
Jsem už týden na ostrově, to to utíká! Všichni pracují. Jedničkami jsou vědci. Představovala jsem si, že starý vědec povede tým. Ale vůbec tomu tak není. Pracuje každý sám, každý se rozjel za něčím jiným, rozčilují se při práci, nadávají když jim sestry včas nepřipraví nějaký materiál, tím materiálem je krev a jiné vzorky od pacientů, kradou si to navzájem a pak se málem poperou. Myslela jsem, že vědecká práce je vznešené soustředění.
Z vlhké trávy se náhle vztyčil veliký had! Bílý a neznámý! Vztyčil se do výše mé hlavy, ostatní tělo stočené pod sebou. Nesyčel, nehýbal se, jen se díval. Byla jsem fascinovaná nádherným zjevem toho tvora, dobře jsem věděla, že i kdyby byl jedovatý, nám - perleťovým - to neublíží.
Podivná na hadovi byla jeho hlava, ne taková, jakou hadi mívají, ne úzká, ale mohutná, s velikou mozkovnou. A měl nesmírně lidský a mírný pohled v očích s lidskými víčky.
Ztratila jsem se v těch očích, ale neslyšela jsem žádný hlas, nevnímala jsem žádnou myšlenku.
Viděla jsem temnou travnatou step, plížila jsem se jí, něco jsem hledala, byla jsem smrtelně smutná, protože jsem nevěděla, co vlastně hledám a nenalézám.
"Bytost je přesila! Nemáš naději! Zahubí tě, když bude chtít! Nevíš, kdy tě slyší a vidí."
"Slyší a vidí?"
"Vnímá a pohlcuje."
"Pohltila tě a žiješ."
"Ale víš jak to bylo? Z materiálu mého psychofyzična vytvořila nového člověka."
"Valen mi říkal, že na jakési planetě proměnila Bytost ve svém nitru lidi ve vodní tvory bez rukou a bez nohou, ve tvory podobné velikým rybám, dravé, masožravé, a přitom lidsky cítící a toužící a smutné. Nesmím ti říkat takové věci! Ale bojím se o tebe. Pro tu tvou chtivost po životě se můžeš zničit tak, jak si neumíme možná ani představit."
Ležím v trávě a probírám se.
Bytost mě uchvátila a vyvrhla. Ležím v trávě.
Ale kde je doktor Bledý?
D Ě S !!!!
Byl pohlcen se mnou!!!!!
A proměnil se!!!!!!
Je perleťový!
Je veliký!
Je krásný...
Ale had...
Mladí vědci byli posud pryč. Lidé se už začínali bát že se vědci utopili, když tu jeden z nových lékařů doslova zakopl o dva perleťové hady. Bytost je pohltila a proměnila.
Hadími ústy a s poněkud deformovanou výslovností používali slova, která nejsou v žádném slovníku.
Doktor Bledý jim velmi pomohl svou chápající účastí. Odměnili se mu nepěkně. Přiměli ho, aby se s nimi doplazil do laboratoře, kde potom společně zlikvidovali velkou láhev čistého lihu. Dokonce žertovali s nemocnými, které pak ráno ozařovali. Po ozáření s příměsí alkoholu se sice pacienti postavili na nohy, ale velmi vratce, a pak se zpěvem táhli po celém areálu, provázeni perleťovými hady. Hadi se jim motali pod nohama a velice nadávali, když na ně někdo šlápnul.
Měli jsme otevřené okno a dívali jsme se na hvězdy.
"Kde je ten tvůj Gem?"
"Někde tam," řekla jsem a mávla jsem rukou po celé obloze.
"Míno, ty nemáš žádné obavy? Bude to tam úplně cizí svět!"
"Cizí? Poslepu tě povedu domem naší rodiny! Poslepu zahradou! A vím, že podle hlasu poznám každého z příbuzných!
"Jakou mluví řečí?"
"Gemansky, česky, devítiměsíčansky, rusky jako teta Nasťa. Všechno se naučíme! Nevšiml sis, jak Robin mluvil perleťansky? Jistě se to nemusel učit dlouho! Toho se bojím ze všeho nejmíň."
"Tak přece se něčeho bojíš?"
"Ano. Bojím se, že se rozeřvu, že se úplně sesypu, až konečně uvidím svou vytouženou a milovanou Pustinku..."
Nahoru
