"Když ses nám měl narodit, nesmírně jsem se na tebe těšila! Snila jsem... Jednou večer mi přinesli renovované videofonové záznamy pozemských oper. Poslouchala jsem tu svou nejmilejší. V myšlenkách na tebe... Borodinův Igor! Vy ostatní pro hudbu nemáte smysl, ale já - tolik jsem ji prožívala... Zatmění slunce... Hudba čaruje... Vyvolává pocity lidí, kteří nechápou. Téměř umírají hrůzou - je den, a oni vidí hvězdy! A najednou vím, cítím, tuším - či snad si to jen přeji? Prožiješ něco, co tě poděsí. Setkáš se s Neznámem. Ale uvidíš hvězdy! Hvězdy klidu a úlevy známých nocí."
"Ty dobře víš, co píšu! Stále jen o tom jediném. O té jedné noci, kdy jsem byla úplně šťastná, kdy jsem se cítila volná, spjatá s lidmi, kteří byli se mnou, s námi. Byl jsi mi tak blízký, Robine! Žila jsem. Ale já nechci donekonečna jen hledat metafory, krásná slova, výrazy touhy po té jediné, jediné noci svého života. Já chci žít. A ty musíš být se mnou! Musíš, musíš, musíme!"
V tu chvíli vešla Olmuun s červenýma očima.
"Halbi," děsila se. "Ty se družíš s barbarem? Okamžitě zmiz od tváře vznešeného!" křičela na mého hosta.
"Proč ji nevyhodíš, Halbi?" řekl zlatý Geman.
"Odejdi, Olmuun," řekl jsem se vší svou vznešeností. "Tohle je můj přítel z dalekých hvězd."
Jak jsem to řekl, můj nový přítel začal průsvitnět, průsvitněl čím dál víc, až se úplně ztratil, a pak se zase vrátil.
Já jsem byl nadšen! Ale Olmuun se skácela na zem. Ztratila vědomí. A byla to pořádná rána.
"Je tlustá jako prase," řekl Geman.
Zajásal jsem zděšením.
"Ještě něco! Představ si dvojrozměrné bytosti. A pak bytost trojrozměrnou, míjející, dejme tomu že pouze míjející jejich svět. Oni ji vůbec nemohou vnímat! A může ona vnímat je?"
"Něco snad ano."
"To je ono. Ta bytost může udělat stopu v jejich světě. A oni mohou zaznamenat z ní jenom to, co je jen ve dvou rozměrech. Ten třetí rozměr pro ně neexistuje."
"A ty myslíš, že jsme se setkali se čtyřrozměrnou bytostí a míjeli její stopu?"
"Nejblíže vyšší bytost s nejblíže vyšší inteligencí by ale ještě mohla být trojrozměrná. Nechápu to, ale musím na to myslet. Možná, že to vůbec nedovedeme pochopit. A možná, že nám opravdu hrozí nebezpečí."
"Bojíš se?"
"Musím na to myslet."
"To je gemanské myšlení, viď?"
Zavrtěl hlavou. "To je lidské myšlení."
Večer byl pohádkový. Rozžaty byly jen svíce, ozdobený stromek zářil a prskavky vybuchovaly, vosk voněl, čokoláda figurek měkla a vůní se k vosku přidávala. Pod stromečkem byly dárky, vybalovali jsme je a říkali - Jů!
A večeře! Měli jsme rybu z jezera smaženou na pozemský způsob. Všem nám chutnalo, jen Liv se po prvním soustu zatvářila zděšeně, řekla, že už ví, proč šedí ďáblové odtud prchali před vánocemi.
Pak jsme seděli, hráli si s dárky, mlsali cukroví, zůstali jsme dlouho do noci sami tři, a tak jsme zjistili, jak úžasnou věcí je být rodinou.
Jak jsme se blížili k náměstí, hukot nadšeného davu sílil.
"Lidé!" zvolal Halbi. "Já odcházím! Povolal mě k sobě Modrý Jan!"
"Halbi!" zvolal pohlavár, Halbiho dědeček, jenž se první vzpamatoval. "Pověz, co nám vzkazuje Modrý Jan? Jaké máš pro mě od něho poselství?"
"Slyšte Janovu vůli! Syt jsem vašich kamenů a krve obětí (Bible, Izaiáš) nejsem žádostiv. Nikdy nikdo nesmí být víc kamenován! Propusťte Olmuun, ať jde ke své rodině, a do státnických záležitostí se už nemíchá."
Ale vtom už ječela Olmuun: "Synáčku, miláčku můj, nenechávej mě tady, vezmi mě s sebou!"
"To nejde Olmuun," řekl Halbi. "Jsi moc tlustá, spadla bys z nebe!"
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Nasťu...
Protože slunce zašlo za obzor a nebe bylo náhle plné hvězd.
Jiná souhvězdí, ale přece jen hvězdy.
Vzpomněl jsem si na Nasťu a na jejího Borodina: "Prožiješ něco neobvyklého. Setkáš se s Neznámem, ale pak uvidíš hvězdy."
Vzal jsem své přátele kolem ramen.
Přece jen jsem něco nalezl a došel k poznání i k rozhodnutí!
Nahoru
