PUSTINKA II.

Předevčírem v noci začali najednou všichni psi v našem psinci výt, a protože je jich šest, byl to příšerný, strašidelný řev, jaký jsem nikdy předtím neslyšela. Vyletěla jsem z postele a dívala se z okna. Z domu vyběhl táta, za ním máma a nakonec Lynta, vrhli se k těm kvetoucím žlutým růžím a začali je počítat, pletli se jeden druhému do cesty, a psi do toho tak ječeli a řvali… V tu chvíli překryl mrak měsíc a byla tma.

V nejkrásnějším koutě zahrady stojí má dřevěná mřížka, a jsou tam vsazeny všechny mé hrachory se spícími sladkými květy. Táta je ještě venku, psi se rozštěkali a já dopisuji svůj deník. Psi začali výt, slyším, že máma vedle v pokoji něco říká. Táta se vrací, psi tichnou, táta jde jako duch, snad mě ani nevnímá, jeden pes naposled vyjeknul, táta klade na stůl velikou žlutou růži, takové tu jistě nerostou, a jak ji položí, prolétne kuchyní vanutí z jiného světa a lístky zavíří kolem nás, a pak zlehounka padají do mých dlaní.

Šla jsem lesem a najednou zavanul proti mně nesmírně svěží a občerstvující vítr, ačkoliv předtím bylo ještě dusno a úplné bezvětří. Poddala jsem se vanutí, a vítr mě zdvihl a vanul mě zpátky a do mnohem větší výšky než kam dosáhly mé kroky předtím. Napřela jsem se, abych došlápla znovu na zem, ale… Nemohla jsem. Najednou jsem byla docela bezmocná!!!
A pak se to všechno ve mně a kolem mě děsuplně zrychlilo, oči jsem měla plné bílých a modrých oblaků, slyšela svištění, pak se udělala rudá kola, pode mnou se otvíraly bezedné oblakové hloubky, zmizelo všechno, všechno pozemské, a teprve pak jsem ztratila vědomí.
Na jak dlouho?
Nevím.

Když jsem opět otevřela oči, letěla proti mně nějaká koule, ale byl to zrakový klam, neletělo to na mě, to ze všech stran stoupaly na nebesa měsíce, jeden, druhý - až jich bylo devět. A současně se objevovaly hvězdy a bylo světlo. Každý měsíc měl jinou barvu. Louka pod námi vypadala jako křišťálová.

Chlapec mě jemně postavil na zem a ukázal mi rukou nahoru: "Tamhle je tvoje Země." Dívala jsem se, nic jsem nepoznala, ukazoval mi vlastně jen směr, protože jsme byli vzdáleni, nesmírně vzdáleni.
"Jak jsem se tu octla?"
"Ty nevíš?"
A najednou jsem pochopila. Snědla jsem kousek fazole, onemocněla, nejedla, proměnil se mi krevní obraz, vynesli mě do oblak, ozářili, umřela jsem, umřela. Přepodstatnili mě! Podívala jsem se na své ruce, nazlátlé a zářící zevnitř, na bělostné roucho, které jsem měla na sobě, na lehké nohy, uvědomila jsem si nepřítomnost tělesných pocitů - přepodstatněná - a na zemi po mně nezbyl ani prázdný hrob…

V laboratoři byla jen docentka Mudrová, stála u pultu, z papíru jedla namazaný chleba. Když mě uviděla, zavolala mi vstříc: "Vilmo, to je dost, že ses ukázala! Co mi neseš?"
"Složení půdy, ve které ta semena vyrostla, a návrh."
"Kousla do chleba a žvýkala. "Vilmo, co je to za blbost? Proč jsi nepřinesla vzorek?"
"Uletěl mi do vesmíru."
"Nedělej si srandu. Taková blbost to zase není. Kde jsi na tom byla?"
"Na cizí planetě. A tamní Nepozemšťan je tu se mnou. Violensi, zjev se!"
Než mohla něco říct, Violens se zhmotnil a zadíval se na ni s pátravostí, kterou musel mít na tváři asi celou dobu.
"Do prdele," vydechla Mudrová a celou vahou klesla do sedačky.
"Do prdele," odpověděl jí Violens zdvořile, domnívaje se, že se právě přiučil pozdrav českých vědců.

Svíčky svítily z posledního vosku, když se z polotmy jakoby proti mně a mně vstříc rozzářila oslnivě zlatá křídla. Nebyla to vzdušná křídla, byla to mramorově pevná hruď a skvoucí ramena pokrytá hadí hladkou kůží na živoucím, nepřepodstatněném těle obyvatele planety devíti měsíců s tváří řeckého boha pod svítící přilbou temně mahagonových vlasů. Pocítil sám svou velikou sílu, svou tíhu a moc. Odpoutal se ode mě beze slov, jásal jen záblesky smaragdových očí. Tygr! Zavřela jsem oči oslněna tím vším, mé oči nesnesly už nic navíc, mé smysly a cit také ne.
Co s námi bude teď?

Záznam RNDr. Heleny Mudrové, DrSc. - pokračování
Jev přistoupil k pracovnímu pultu a bral do ruky tuby spreje vyhotovené za účelem zneškodnění jeho agresivity. Některé rozmačkal a házel po podlaze, z výbuchů si nic nedělal, pak s rukama rozpaženýma jako k objímání se ke mně blížil. Začala jsem volat o pomoc, on se strašně rozesmál, a pak zmizel. To se stalo před půlhodinou. Snažím se přesně zaznamenat všechny své dojmy. Usuzuji, že měl v úmyslu - prdlajs!!!
Nic neusuzuju! Mám plné kalhoty strachu, já tu nezůstanu! Hajzlové, nechali jste mě tu samotnou, to se dělá?!!! Jde mi o život! Jestli mě tu najdete zardoušenou nebo znásilněnou kosmickým prasákem, to je vám u prdele, co!!!!
Tak končí můj zápis ze včerejška. Šla jsem k telefonu a zavolala zootechničce Vilmě. Už pouhý lidský hlas kontrastující se skřeky toho netvora mě uklidil. Nejsem žádná hysterka a donutila jsem se klidně uvážit, že se vlastně nic nestalo. Vrátila jsem se do pracovny a uvařila si kávu a z ledničky vyndala mísu se šunkovými chlebíčky.

---

Nahoru