PUSTINKA I.

Jdu na Pustince poprvé spát. Poprvé otvírám nový modrý deník - prázdnou knihu. Tolik jsem se na tuto chvíli těšila! Jsem šťastná, a ze všeho a po všem je mi zároveň teskno.

Píšu vám a ztrácím síly na vlnách přepodstatňujícího záření. Za několik dní mě zabije, protože nejsem ničím připraven k proměnění, jsem nemocen a sláb. Zemře každý, kdo jakkoliv oklame ty dva veliké a dobré, a já jsem je oklamal, a oklamal jsem i vás dva, které oni nade vše milují, které milují víc než kohokoliv jiného na této zemi, a které chtějí učinit svými dědici ve svém překrásném světě stříbrných luk pod devíti měsíci.

Představovala jsem si, že já jí řeknu o svém trápení, a ona mě utěší vyprávěním o tom záhadném světě, v němž žije se svou věčnou láskou. Chtěla jsem slyšet znovu o devíti měsících, které mají každý jinou barvu. Ale ona teď nevypravuje nic. Jenom říká slova: Krása, volnost, štěstí, a jako kdyby přitom nic necítila! Když řekne krása - jako kdyby říkala bezbřehá nuda, když říká volnost - jako by to znamenalo věčné spoutání, a když mluví o štěstí, jako kdyby vůbec nevěděla, co to je. Na chvíli ji zaujalo náboženství, a potom láska… Jenže náboženství žije jen budoucností. Ale teta Vilma je bez budoucnosti. Ustrnula. Ustrnula v překrásném světě, ale ten svět ji ničím neobohacuje, protože si s sebou nepřinesla žádnou hloubku, vnitřní hloubku myšlenek, představ, víry a zaujetí. Člověk, který nenalezne hloubku v sobě, nenalezne ji nikde v celém vesmíru.

Spala jsem po několika dnech opět ve Vilmině pokojíčku a měla jsem strašlivé sny. K ránu to bylo zase o té louce pod stříbrnou jinovatkou, s těmi modrými a fialovými květy. Věděla jsem, že tam někde zabloudil Jenda a že ho musím zachránit! Volala jsem ho, běhala jsem a umdlévala jsem takovou slabostí, jakou normálně vůbec neznám. Jenda nebyl k nalezení. Všude bylo ticho, a jediným zvukem bylo nějaké svištění, a to svištění mě začalo unášet houstnoucí mlhou. Bála jsem se poddat se tomu letu, věděla jsem, že jestli podlehnu, už se nikdy nevrátím domů.

Moje dcero! Nikdy nelituj toho, že ses nedala zlákat na cestu s ní! Ne pro mne, ale pro sebe. Prožila jsi tolik zlého vinou mé zemdlenosti a nemohoucnosti z nemoci, vydržela jsi to, jsi připravena ne na hvězdnou cestu, nýbrž na to, abys dosaženou hloubku naplnila plností života, pravostí života, věcmi dobrými, smysluplnými, ušlechtilými.
Večer se probudíš. A oni přepodstatnění odejdou.

Byl to ten stříbřitý sníh. To stříbrné jíní! Oblak. Připlul z neviditelné dálky a teď - velký a svítivý - se pohupoval nad Pustinkou. Víc se nepřibližoval. Zato se něco modrého přibližovalo k němu. Nesly se k němu vzduchem dvě postavy. Nemávaly rukama, neplavaly, jen mírně nakloněné kupředu byly unášeny modravým oparem kolem těl. Vilma a Jan.
A co Jenda? Odchází neviditelný. Ale měl mi odpustit, neměl odlétat ve zlobě! Na obloze byl už jen oblak, ještě chvíli, a pak začal mizet v hloubce noci. Dívala jsem se za ním v slzách.
"Ale stejně jsou krásní, viď?"
Otočila jsem se. Za mnou stál Jenda! Obyčejný, neproměněný, smutný.

---

Nahoru