Ajvík
Jmenoval se Ivon Bohemia Toras. Byl to pejsek, přesněji erdelteriér. Narodil se 22. 9. 1985.
Doma jsme na něj volali: Ajvíku, Ájo, Knoflíčku, Nukleární hovado, Tenisáčku.
Ke žrádlu dostával dobře vařenou rýži s kuřátkem, případně s jiným velmi libovým masem, a banány. Ale měl mnohem raději čerstvé okurky, rajčata, jablíčka, hrušky, švestky, a ze stolu kradl cukřenku, kterou vždy dokonale vylízal - ni zrnko cukru nazmar :-)
Jeho oblíbená činnost: nekonečné hry s tenisákem, s pískacími hračkami (nejoblíbenější byl gumový koníček), hra s paničkou na babu.
Žil v Praze.
A nejzajímavější na něm bylo, že to byl osudový pes.
Jak jsme se našli?
Náhle a nečekaně mi umřela erdelka Káča. Na to znám pouze jeden lék, a tím je štěně. Okamžitě. Bez váhání. Obvolala jsem všechny erdelácké chovatele, a v celém tehdejším ČSSR bylo volné pouze jedno jediné štěňátko - čtyřměsíční Ajvík. Nebylo co řešit, nastartovala jsem kamaráda s autem a hned jsme pro štěňátko frčeli do elitní chovatelské stanice. Přivezla jsem si domů takový nějaký smrdutý cosi co kašlalo, drbalo se to, a mělo to proleženiny na zadečku!!!! V dalších dnech se ukázalo, že měl snad všechny druhy červů co pes může mít, zápal plic, zánět močáku který přešel do chronického, křivici. Zato neměl žádné očkování, a můj veterinář ho odmítl naočkovat s tím, že v tomto stavu by neměl šanci injekci přežít.
Na tělesnu se dalo dobře pracovat. Daleko horší bylo, že Ája vlastně neznal lidi. Bál se nás, zalézal pod nábytek do nejodlehlejších koutů. Po všech možných pejskařských praktikách jsme nakonec přešly s maminkou na "hrubé násilí". Pejska jsme z koutů vytahovaly smetákem, a která z nás měla volné ruce, tak měla Ajvíka na klíně a mazlila se s ním a povídala mu, ačkoliv měl psík hrůzu v očích a byl připraven na chvilku nepozornosti, aby utekl.
No, nebudu to natahovat. Všechno jsme zvládli, a když mě Ajvík ve svých osmi měsících přišel ke dveřím přivítat jako normální pes, tak jsem to štěstím obrečela! Pak následoval skutečně nádherný čas, kdy Ajvík doháněl celé svoje pokažené dětství, dělal rošťárny, a všechno si užíval na plné pecky. Byl jediným psem, kterému se dařilo při běhu za čímkoliv mě na místě roztočit jako káču!!!!! To se nepovedlo ani mým kavkazákům :-) Maminka o něm říkala, že je to nejlepší pes jejího života.
Později jsem jí dala za pravdu. Maminka umřela. Umřela po těžké a dlouhé nemoci, a my tady na tom světě zůstali s Ajvíkem sami dva. Ani ne do roka se k nám přidala moje rakovina. Nevím jak bych to zvládla bez Áji. Byl večer, kdy na mě spadl celý svět, na bolest nezabralo vůbec nic, a já se uchýlila k velmi blbé myšlence. A když už jsem byla téměř rozhodnuta, přišel k mé posteli Ajvík s tenisákem v hubě a očima mi říkal: "Co blbneš čéče? Pojď si hrát!"
Byla jsem v plném invalidním důchodu, a s Ajvíkem jsme courali po okolí. Nachodili jsme desítky kilometrů. Zjišťovali jsme v které vesničce a v kterém stánku mají nejlepší bramboráky. V jiné vesničce jsme rádi chodili do zahradní restaurace, kde měl Ajvík už svoji misku na vodu, a já si tam dávala báječnou kávu a zmrzlinu. Za asistence Ajvíka jsem se vdala, vybodla jsem se na důchod, nastoupila jsem opět do práce a zbláznila se do kavkazanů, ale mé kavkazí zážitky už všichni znáte...
Ajvík umřel ve svých 16ti letech.
Odkaz na Zvířetník, 15. února 2006: Portrét - Ajvík
Bejvávalo (1)
Než se pustím do vyprávění o pejscích, kteří prošli mým životem, musím vám říct, že jsem patřila k té šťastnější skupině dětí, kterým zvířátko doma rozhodně zakazované nebylo.
Naopak, maminka byla pejskařka, v celém svém dětství a mládí měla vedle sebe psa, a v dobách, kdy jsme žádného pejska doma neměli, byla sama moc smutná. Ale byly bohužel okolnosti, kdy to opravdu nešlo, a důkladně jsem to pochopila ještě v době předškolní, kdy jsem si z jízdárny přinesla koťátko. Rozzuřený otec chtěl napřed z okna vyhodit mě. V tom mu maminka zabránila, ale koťátko již nezachránila… Už nevím v jakém poschodí jsme tenkrát bydleli, nicméně kotě pád nepřežilo. Byl to velice silný zážitek, který nikdy nezapomenu.
Asi tak v půlce první třídy mě maminka odstěhovala k babičce a dědečkovi. Ty jsem měla spojené s německým ovčákem Rolfem. Hlídával moji maličkost v kočárku, pak mám na něho ještě pár zamlžených vzpomínek, ale po pravdě řečeno si na něho víc nepamatuji. Členem domácnosti u babičky byl černý kocourek Babinský. Byl to pravý, nefalšovaný vesnický kocour, který se doma zdržoval jen na odpočinek, na pořádný dlabanec, na vyhřátí se nejlépe v posteli, a na uzdravení bebíček. Jakmile nabral sílu, zmizel zas hned za kočkama.
V tom čase se naši rozvedli, maminka se vrátila ke své profesi farářky, a spolu jsme se odstěhovaly na naši první faru. Tedy zpočátku jsme bydlely ve farní kanceláři, což nebylo nic moc, ale po čase se uvolnila celá fara, a my měly svůj první byt - byť služební - i se zahrádkou. Maminka se spřátelila s evangelickým farářem v sousední vsi a s jeho manželkou, hodně často jsme tam jezdily.
Oni měli nádherného kokršpaněla, s kterým jsem mohla chodit na procházky, hrát si, povídat a mazlit se s ním. Však maminka taky vypadala spokojeně, když ho mohla poňuňat. A pak jednu neděli jsme k nim jely a kokřík nás nevítal. Místo něho na zahrádce běhala dvě bíločerná štěňátka. To bylo něco! Jak se blížil večer, byla jsem stále smutnější, vůbec se mi od nich nechtělo. Jenže pak vyšla maminka s paní domu a docela vážně se mě ptaly které štěně jsem si vybrala!!!
Vlastně mi to mohlo být jasné hned od začátku, ale nebylo. V slzách štěstí a radosti jsem ukázala na to štěně, které právě začalo mamince okusovat pásek na botě. A tak do našeho života vstoupil náš první společný pejsek Riki. Jeho maminka byla hladkosrstá foxteriérka, nositelka několika titulů CACIB, ale kdo byl tatínek - to věděla jen ona...
Rikínek nám ještě jako štěně onemocněl, prodělal nervovou psinku. Maminka ho z toho vytáhla, ale bohužel se mu to stalo osudným, po pár letech na následky nemoci umřel. Ale to předbíhám. Riki se vyznačoval tím, že byl absolutně a jen maminky. Já jsem mu byla dobrá jen na blbnutí, někdy až moc, jednou jsem si při pádu přes něho zlomila ruku. Na mazlení byl vůči mně odměřený, a ani zrovna moc nestál o procházky se mnou. Šel, to ano, ale jakmile ho to přestalo bavit, tak se otočil a šel domů. Sám.
Nebyl to tuláček, nic takového, prostě šel rovnou domů. To s maminkou by šel kamkoliv, s námi společně dělal celodenní túry, ale se mnou samotnou ho to prostě nebavilo. Taky to byl pejsek, který mě několikrát kousnul, a opravdu ve zlém. Dokonce mám na něho památku na celý život ve formě jizvy na nose. Maminka klofala na psacím stroji, on jí seděl jako vždy na klíně a já chtěla jít ven. Vzala jsem vodítko, byl mi podán do náruče a on kousl. Ale nebyla jsem sama, pokousal syna velitele VB a syna obvodního lékaře - Riki si fakt uměl vybrat :-)
Po přestěhování na další faru jsem na procházkách objevila zahradu, kde vládla něžnou packou kolie Sylva. Z jedné strany louky a pole, z druhé pak jenom zahrady, a tak jsem mohla nerušeně sedávat u plotu a povídat si s ní. Na rozdíl od Rikiho mi rozuměla, mohla jsem jí říct úplně všechno o tom jak jsem sama, bez přátel, a jak mě Riki nemá rád. Ležela u plotu, dívala se na mě svýma zasněnýma očima. Nikdy jsem neměla možnost se jí vrhnout kolem krku, pomuchlovat se s ní, pohladit ji po hlavičce. Mohla jsem ji jen jedním prstíkem pošimrat na čumáčku, víc nic, a její majitelé byli naštvaní a začali mě od ní vyhánět. Ach jo. Nešťastná láska jako vyšitá. A aby toho nebylo málo, došlo k dalšímu stěhování. Brečela jsem pro Sylvu jak blázen.
Nová fara byla úžasná, dodnes na ní vzpomínám, a přesně takový domeček s tak obrovskou zahradou je můj sen. Ale na začátku jsem to přes bolest srdce a duše moc nevnímala. To až když přišel den, kdy mi maminka řekla, že jestli se mi chce, že bych mohla dojet tam a tam. "A co tam?" zeptala jsem se. "Tam na tebe čeká Regina. Štěně zlaté kolie." Vůbec si nepamatuji, jak jsem se tam dostala! Jestli mi máti stačila vůbec říct kudy mám jet! Prostě střih.
Najednou jsem stála mezi štěňátky, hladila jejich kouzelnou mámu, a koukala po fenečce, která by se co nejvíc podobala Sylvě. Ve výběru mi velmi překážel jeden černý pejsek. Motal se mi pod nohama a tvářil se jako by říkal: "Čéče co to zdržuješ! Já tady na tebe takovou dobu čekám, těším na svůj nový domov, a ty tady převracíš ty moje bláznivý ségry. Dělej!"
No ano. Pravda, v autobuse na mě doléhaly výčitky svědomí, že místo zlaté fenky, maminkou již pojmenované, si vezu černého pejska, ale když on byl tak sladký! Doma se pochopitelně nic nedělo. Máti na něj koukla a navrhla jméno Black. Byl opakem Rikiho. Visel na mně, byl jen můj. Za boudu měl můj pokojíček, pelíškem mu byla moje postel. S maminkou přátelsky komunikoval, ale to hrozně nerad viděl Riki, Blacka odháněl, vrčel na něho, a i jako malého ho ošklivě kousnul.
Při procházkách s malým Blackem jsem v našem městečku objevila psí cvičiště. Chodila jsem pozorovat co tam s pejsky vyvádějí, a strašně moc mě to tam táhlo, až jsem nevydržela a šla přímo tam s dotazem, jestli by nás s Blackem nevzali. Všichni se usmívali, Blacka hladili, a výcvikář mi řekl, že samozřejmě, ale až bude pejsek vidět v trávě. Dědeček - v té době již bydlící sám v Praze - mi po knihkupectvích sehnal všechnu dostupnou literaturu o výcviku psů, a pak mi taky nakoupil stopovačku, různé obojky, vodítka, předváděcí vodítko (to jsme si ještě všichni mysleli, že budeme s Blackem i jezdit na výstavy).
A den "D", kdy jsem poprvé oficiálně přišla na psí cvičiště, ten byl! Přišla jsem do kolektivu bezvadných lidí, kteří mě vzali mezi sebe, kteří si se mnou povídali, stali se kamarády, přáteli. Konečně jsem patřila někam, kde mi bylo dobře. Možná že toto zná každé dítě ze školy, ze své třídy. Ale tím, jak jsme se s maminkou často stěhovaly, tak jsem byla všude nová, s nikým se neznající, no a v neposlední řadě i všem k smíchu - dítě té farářky!
Někteří učitelé v tom děti i podporovali. Trochu volněji se mi dýchalo na jednom působišti, kde byl astronomický kroužek, do kterého jsem docházela, ale i tamní děti se se mnou kamarádily jen v rámci kroužku, mimo něj už ne. Ale na cvičáku bylo všechno jinak. Tam se mi nikdo nesmál, brali mě takovou, jaká jsem byla, a brzy jsem byla jednou z nich.
Blacka cvičení bavilo, nebyl mu ani rok a už byl vyhlášený stopař! To mu opravdu šlo. Trošku problémová byla obrana, ne že by nevěděl co má dělat, uměl se i naštvat, ale aby udělal zákus do rukávu, tak to musel mít figurant starý, okousaný rukáv, jakmile byl rukáv novější, nedokázal ho Black udržet, beznadějně sjížděl dolů. Bylo mi to líto, ale ne tak, aby mě to snad od cvičení odradilo. Navíc jsem si pořád říkala, že až bude větší, dospělejší, tak se to třeba zlepší.
Ale k tomu, abych zjistila jestli to bude lepší, nikdy nedošlo. Black, ač byl kolie, tak se moc rád se psy popral. Po návratu z kina, kde jsem byla - jak jinak než s několika holkama ze cvičáku - jsem šla s Blackem ven, byl na vodítku, a na druhém chodníku na něj zablafal pes. Black vyrazil, karabina praskla, a v cestě byla jedoucí motorka. Na veterinu jsme ho již dovezli mrtvého...
Maminku i nejbližší cvičákové lidi jsem velmi překvapila svým rozhodnutím, že další pes již nebude kolie. Ne že bych na kolie zanevřela, to v žádném případě, jen jsem chtění po ní odsunula na dobu, až z nějakého důvodu nebudu "cvičáková". Ale teď "cvičáková" jsem, a tak chci psa, který se tam víc hodí. Logická varianta byl německý ovčák, ale toho jsem nechtěla. Bylo jich moc, a jen málokterý mě skutečně zaujal exteriérem.
Odkaz na Zvířetník, 21. března 2006:
Bejvávalo (1.)
Bejvávalo (2)
Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsme - ještě bez pejska - sedávaly s mámou v naší obytné kanceláři, prohlížely si atlasy psů a domlouvaly se, jaké plemeno si pořídíme. U maminky jednoznačně vedl skotský teriér.
Já měla oči jen pro velké knírače, novofoudlanďany, a tenkrát ještě tatranské - dnes slovenské čuvače. A na cvičáku se mi moc líbil Axel. Doga. Předseda klubu velké knírače choval a zrovinka v tu dobu měl štěňata k odběru. Měl sice již zadána všechna, ale navzdory tomu byl ochotný a připravený mi štěně nechat, a rád, když věděl, že s ním budu pracovat a ještě k tomu že jsem žhavá na výstavy.
Byla jsem se na ně i podívat, jenže jsem si včas uvědomila tu hrůzu - tehdy ještě nutnost kupírování uší. Nedovedla jsem si představit, jak odnáším malé štěně na veterinu, kde mu ušmiknou kus oušíčka a ono tím ztratí kus i tak krátkého štěněcího věku. Taky jsem u kolegyně ze cvičáku viděla čerstvě krví vymalovanou chodbičku po kupírování a její nešťastné kníračí mimi, co pak chodilo v límci.
Kdepak, to nebylo nic pro mě. Jasně, kupírovat jsem nemusela, ale co pak výstavy? Tímto uvědoměním jsem z dalšího výběru vyloučila dogu, a rázem se tak z tehdejších služebních plemen vyloučil i dobrman a boxer.
"Co tedy erdel?" nadhodila jednou večer maminka. A začala vzpomínat na svoji bývalou erdelku Bejbinu. No jasně! Proč ne erdel! Dědeček vzal na svá bedra sehnání štěněte a odjel domů do Prahy. Lidé ze cvičáku žili svůj cvičácký život, a já se ve smutku z odchodu Blacka začala propadat někam, kde jsem to už znala, a vůbec se mi tam nechtělo. Pak přišel okamžik rozhodnutí, a přes Rikiho protesty jsem ho vzala na vodítko a hrdě s ním nadupala na cvičiště.
Bylo mu nějakých šest let, myslela jsem, že tam s ním budu chodit jen tak, setkávat se s lidma, bez kterých jsem si už nedokázala představit život, ale Riki překvapil! Byl nesmírně chytrý a učenlivý. Sedni, lehni - to už znal, ale i další cviky se učil velmi rychle, zvládal překážky, kladinu. Byl i bezvadný obranář! Tedy ne že by kousal do rukávu, to ne, ale vždy si počkal tak, aby mohl figuranta chytit za nohavici - v tom byl mistr! A když mu figurant přece jen utekl, tak si to s ním Riki vyřídil po obranách, či u nás doma :-)
Přišel dopis od dědečka. Tedy on nám psával nejméně dvakrát týdně, jak mamince tak mně, ale teď přišel TEN dopis! Máme zamluvené štěňátko erdela, jmenuje se Edson Bohemia Jupiter, a k odběru bude 16. září. Štěňátko a Jupiter - tím jsou spojeny obě mé záliby - psi a astronomie! To je symbolické! Takže v den mého svátku jsme ve složení výcvikář, jeho manželka, maminka a já vyrazili na cestu z Vysočiny do Prahy pro mého prvního erdelka, pochodujícího čtverečka, Robina.
Byl naprosto úžasný. Stal se z něho rodinný pes, který plnýma packama dával to nejlepší ze sebe jak mamince, tak mně. Mamince byl kamarádem doma i na procházkách, a já v něm měla psa sportovního, který se všechno hravě učil a naučil. Zkoušky z výkonu jsme skládali jednu za druhou, jezdili jsme po závodech a vychutnali si nejen poslední místo, ale i první.
Patřili jsme do nejužšího cvičáckého výběru a jezdili na ukázky výcviku. Robiho specialitou bylo zadržení "pachatele" na kole i na motorce, ve spolupráci s německou ovčandou Borou předváděli zadržení jednoho figuranta dvěma psy. A taky jsme měli až téměř divadelní výstup, kdy mě samotnou přepadli tři chlápci, svázali mě, do úst roubík, ale byli vyrušeni a tak utekli. Poté byl vypuštěn Robin, který mě našel, zbavil mě roubíku, překousal pouta, a pak vyrazil po stopě.
Ty tři rošťáky jsme našli v hospodě a tam jsme je společně zneškodnili - oni se bránili židlemi, převraceli stoly, ale Robin jednoho po druhém zadržel, a ty jsem zase spoutávala já, zatímco Robin "bojoval" se zbytkem. Strašně moc legrace jsme si u toho užili, ještě teď se směju u počítače a přitom si utírám slzy.
Co na tom, že mi výstavy zase nevyšly? On byl Robin široko daleko jediný erdelák trimovací, a nikdo pořádně nevěděl, jaký má být výsledek jeho střihu. První trimování zvládl náš předseda klubu, jenže to udělal jako u knírače. Takže špatně, i když to Robinovi moc slušelo! Na další výstavu mi ho už otrimoval chovatel v Praze. Střih měl perfektní, ale byl ostříhán - což se nesmí. Takže další diskvalifikace.
A když už jsem věděla jak na to a trimovala jsem si sama, tak si Robi vyrazil na obraně zub a bylo po výstavách s konečnou platností. Ale co, prožívala jsem nejšťastnější období svého života. I když v té době umřel Riki, a já jsem ztratila iluze o svých snech, co se povolání týče. Víte, chtěla jsem dělat astronomii, případně veterinu, ale ouha! Ne že bych byla tak blbá, ale můj kádrový profil jo. Maminka farářka, autorka textů Křesťanských songů, jeden strýc v západním Německu, dva strejdové v Americe a jeden z nich hlásil v Hlasu Ameriky. Tak co se mnou, že?
Svoji kariéru jsem započala na zemědělské škole v oboru chovatel hospodářských zvířat. Což mě ale zaujalo a bavilo. Už jsem si rýsovala novou budoucnost zootechnika, byl by pro mě i byt, snila jsem o chovatelské stanici erdeláčků, už jsem věděla, kde si pořídím fenku. Jenže pomalu, nenápadně, ale jistě se k nám začala hlásit maminčina nemoc. Tu byla v nemocnici pár dní, tu týden, tu tři týdny, tu dva měsíce.
Lidi ze cvičáku mě drželi nad vodou. Když byla v nemocnici delší dobu, bydlela jsem u našeho figuranta, měl bezvadnou manželku. Po nemocnici mamince bylo o trochu líp, ale pak zase bylo o kus hůř, a protože nic špatného nechodí samo, umřel dědeček, náš pevný životní bod. A pak se maminka složila v neděli, před kázáním. Odvezli ji, a už pak nikdy na kazatelnu nevstoupila.
Čekal ji invalidní důchod plný bolesti a uzavřenosti. Musely jsme opustit faru. Mohly jsme možná požádat o pronájem třeba zase farní kanceláře, ale měly jsme po dědečkovi garsonku v Praze. Zpětně vím, že jsme mohly udělat ledacos, ale my se přestěhovaly sem do Prahy. Maminka si myslela, že tady začne zase ona trochu žít. V Praze jsme měly příbuzné, ona tu měla přátele, divadlo.
Já si s Robinem našla nový cvičák, ale už to nebylo ono, moc se mi stýskalo po tom mém původním. Mamince postupně rodina i přátelé začali ukazovat záda, bylo jí stále hůř a hůř, a k tomu špatně slyšela. Robin dostal angínu, když měl stále oteklé mandle, zašla jsem na jinou veterinu, kde mu odebrali krev - a z angíny se stala rakovina krve. Říkám, že umřel na Prahu…
Pracovala jsem mimo svůj obor, na stavbě jsem dělala skladovou evidenci. Práci, která mě šíleně nebavila. Maminka byla bez pejska jako bez rukou, neslyšela zvonek, neslyšela zvonit telefon. Bála se i venku - nejednou ji dřív Robin strhnul, když chtěla přejít ulici a málem vlezla pod auto... To se naučil sám. Obě jsme měly zhroucený svět, ale já potřebovala být silná, čelit maminčině nemoci. Když jsem projevila slabost, pak jí bylo ještě hůř. Cvičák, cvičák - opakovala jsem si neustále - musím najít cvičák, musím mít psa, to jediné mě může podržet!
Tak k nám přišla Káča. Erdelačka Peggy Mahagon. Cvičák jsem už nikdy nenašla. Ale Kačenka mi dala sílu abych práskla s prací, která mě nebavila, a abych se vrátila ke zvířatům. A nejenom práci jsem změnila, konečně jsem dostala i byt větší než byla garsonka 21 metrů čtverečních. Kačka byla v minulém životě Rikim, to mi nikdo nevymluví! Jenže to v sobě obrátila. Byla to pejska, která byla absolutně moje. Zlatíčko, miláček. Ale zas na druhé straně žárlila na maminku, byla na ni zlá, nešetřila nějakým zavrčením a dokonce ji i rafla.
To jediné moje vzpomínky na ni kazí. Máti žádnou chybu ve vztahu nedělala, naopak byla šťastná, když jsem Kačenku jako malinkou přivezla. Vadila Kačence maminčina nemoc? Já opravdu nevím. S lidmi se normálně kamarádila, byla přátelská, se mnou chodila do práce, žádný problém. Umřela na rakovinu dělohy, bylo to hodně rychlé a hrozně smutné.
A pak k nám přišel Ajvík, a jeho portrét už znáte.
Odkaz na Zvířetník, 23. března 2006:
Bejvávalo (2.)
Moje první závody
Jak začít vzpomínání na úplně první závody? Vylíčit to mlhavé ráno před deštivým dnem, hrkot sjíždějících se aut, z nichž vyskakují psi služebních plemen. Příjezd auta, ze kterého vystoupí rozhodčí, ten hlavní vážný a vážený, s nepatrnou vadou chůze, a s až příliš patrnou autoritou u těch všech, kteří dnes nezávodí poprvé.
Cizí cvičák, větší a upravenější než náš. Cizí klubovna, větší a vybavenější.
A na zdi klubovny vývěska se seznamem soutěžících.
Mě se týká seznam kategorie A.
Někdo mě bere za loket, je to náš výcvikář, náš kapitán, a má trému.
"Nekoukej tady a jdi si přejet poslušnost! Myslíš, že jsi v ní stoprocentní?"
Jdu na louku za klubovnu a najdu tam celou naší výpravu v debatujícím hloučku. Nikdo necvičí. Psi se povalují ve vlhké trávě, někteří dřou hlavou o zem, jak se chtějí zbavit náhubku.
Chřestění v improvizovaném tlampači: Losují se startovací čísla. Mám číslo dvacet devět! Pomáhají mi je přivázat přes košili, devětadvacítka na hrudi, devětadvacítka na zádech.
A už nás, áčkaře, volají k nástupu.
Jdu předposlední.
Z jedné strany mám kluka s přerostlým velkým kníračem, z druhé Anču z našeho cvičáku. Stojím v řadě. Stojím zpříma v řadě, do které patřím!
Hlavní pořadatel nás vítá, přeje nám štěstí, představuje nám rozhodčí, toho, z kterého mají všichni strach, i toho druhého, mladého, co vypadá jako frajer. Poslouchám otřepanou frázi - Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ale protože stojím v řadě a zúčastňuji se, nevidím pro horké slzy, za které se stydím.
A už to začalo. Jedničkáři nastupují jeden po druhém.
Sedím za klubovnou na nějakém kameni a myslím na všechno a na nic. Čekám…
Když je na řadě Anča, odkládám Robina a jdu se podívat zblízka. Ančina Diana je perfektní! Její jedinou slabinou je aport, a ona ho zvládla! Bez chyby! Ještě kladina, a Anča odchází s Dianou na dlouhé odložení. A to znamená, že jdu na řadu já!
Jdu a nevím, jestli je to pravda.
"Pane rozhodčí, psovodka se psem Robinem se hlásí k výkonu poslušnosti podle zkoušky ZVV1."
"Děkuji. Směr přímý! Pochodem vchod!"
Uklidňuji se, tlak v prsou povoluje. Chůze u nohy, obraty za pochodu, to je dobré. Obraty na místě jsou pro nás hračka.
"Zastavit stát! Pro psa lehni!"
Robine - lehni, sedni, vstaň - První chyba! Musela jsem povel opakovat a to znamená ztrátu bodů!
"Připravit na aport!"
Začínají se mi třást ruce, dělá mi potíže sundávání náhubku. Na povel odhazuji aport. Vysílám Robina.
Vrací se, sedí přede mnou s aportem, na pokyn rozhodčího mu jej odebírám. Další chyba! Sedl si mi k noze bez povelu! Dávám ten povel dodatečně a to je vyložený kiks, ten měl následovat až po pokynu rozhodčího.
Nástup na překážku, pohroma!!! Robin skáče pouze vpřed, potom překážku obchází. To není možné! To udělal poprvé v životě! Robine!
Odložení za pochodu do Lehni. Alespoň tohle dopadlo dobře! Výstřel. Neleká se, jen otáčí hlavou. Skvělé! Polohu nezměnil! Kladinu ani zkazit nemohl. Štěkání na povel. Konec poslušnosti. Anča si jde pro Dianu a já odcházím na dlouhé odložení...
Dívám se Robinovi dlouze do očí a je mi smutno. Pes upřený pohled nevydrží, tulí se ke mně a olizuje mi obličej. Já vím, ty jsi můj malej pejsek, ale když já jsem tak nešťastná, všechno je ztracené, utečeme. Ne. Půjdeme ke klubovně a řekneme, že vzdáváme boj. Před vývěskou, která se plní záznamy výsledků, stojí náš výcvikář a máváním mě přivolává. Robine, buďme sportovní a popřejme mu jeho radost. Dívám se na vývěsku. Výcvikář má 98 bodů a je nejlepší. Anča s 94 body je čtvrtá.
Sebemučivě jedu prstem po seznamu, hledám své jméno.
"Je to možný?"
"Vždyť vidíš! Máš 86 bodů a jsi v první polovičce. Nemáš hlad?"
Mám! A žízeň taky a bojechtivá jsem jako divoška! Uvazujeme psy u sloupků a jdeme do klubovny, kde se ohřívají párky, vaří čaj, a otevírá jedna limonáda za druhou. Času je dost, teď cvičí dvojkaři. Mají smůlu, do poslušnosti jim začalo pršet.
První, koho klubovně vidím, je Anča. Pije kávu a nemá svůj obvyklý úsměv.
"Je zle! Viděli jste ten rukáv, co bude na obrany? Je děsně tvrdý, úplně nový siloňák, na ten si kousne akorát Tory, jsme odepsaní!"
Nevím proč se směju, ale směju se. Anče se to nelíbí.
"Diana si alespoň štípne! Ale co Robin?"
Nástup áčkařů k obraně.
Posuzuje ten mladý rozhodčí. Má modré kalhoty, strakatou košili, a proti dešti si otevřel křiklavě červený deštník. Bude posuzovat revíry, kousačky ten hlavní.
Když jde Anča na revír, už se zase usmívá, strach ji přešel. A po ní půjdu já.
Hlášení jsem nepodala, protože na mě rozhodčí už na dálku řve: "Připravit na revír!" A rukou mi ukazuje osu postupu.
Snímám Robinovi košík a šeptám mu, že je tu všude plno kočiček, aby běhal. Nalevo, napravo, nalevo, jde to výborně. Až tu! Robin běží k rozhodčímu a ten neví nic lepšího, než napřáhnout po něm deštník! Abych zabránila útoku, zařvala jsem: "Robine ke mně!" Pes je u mě a revír neúspěšně končí.
Přecházím na kousačku. Diana ji má za sebou. Jak asi dopadly?
Začínáme přepadením psovoda figurantem. Jako se potkáváme, on je pachatel a já ho musím zastavit.
"Stůjte!"
"Co na mě křičíte? Jsem tu na houbách, to se nesmí?"
"Sem se nesmí!"
"No a? Trhnete si nohou," a už se na mě vrhá.
"Robine! Zadrž!"
V Robinovi to zadunělo, jako bouře. Rozchlipuje pysky, proletí obloukem, zakusuje se, zakusuje se do toho tvrdého, nového siloňáku. Drží a nepouští!
Směju se a brečím současně a velím: "Pusť!" A Robin pouští okamžitě.
A pak už je všechno splněné, nejkouzelnější sen.
Hladké zadržení, výborný zákus, ještě lepší pouštěčka. Protiútok! Figurant o Robina zlomil klacek, i když to měl být jen náznak úderu! A Robin drží!
Ty můj pejsku zlatý, milovaný!
"Děvenko, bylo to dokonalé," říká mi rozhodčí. "Tak už nebreč!"
V klubovně najdu Anču. "Věděla jsem to," říkala smutně. "Diana si nekousla, klesla jsem na..."
"Viděla jsi výsledky?" volal na mě výcvikář od dveří.
Jdu se podívat. Výcvikář je absolutní vítěz v kategorii A.
Já jsem v obraně třetí!
A celkově pátá!
Vracíme se šťastní! Vracíme se vítězně! Náš David vyhrál kategorii B v poslušnosti i v obranách, a tím bylo naše družstvo nejúspěšnější...
Odkaz na Zvířetník, 2. září 2008:
Moje první závody