HEČ!
"Tak si moji pejsci představte, že jsem se ve Zvířetníku dočetla, že tam chybí Heč články. Máme nějaké to Heč?"
"Jasně" pravil Dráček. "Jsme strážci jelenů."
"Ano, ano. Máme práci, ke které jste nás vy lidé staletí chovali," dodala Nastěnka.
"Jůů a je s nima legrace," podotkla Boominka.
"Ty mrňavko mlč. Akorát s nima dovádíš. Práce zůstává na nás," neodpustil si poznámku Drak.
"Ale no tak, pejsci moji, přece se nebudete hádat, raději si pojďme říkat to HEČ."
"Tak já začnu - Heč máme svůj domeček a každý má svou zahrádku, je to to správné heč paničko?"
"Správně Nastěnko."
"Heč, já mám svůj rybníček a sám jsem si ho vymyslel a páníček mi ho pomohl udělat," ozval se Dráček.
"Ále, to je toho," vmísila se do hečování Nastěnka. "Já mám svůj gauč, heč."
"A furt se na něm jen válíš, proto jsi tak líná a tlustá", chechtal se Drak, až z toho udělal kotrmelec.
" Já, že jsem líná a tlustá, ty jeden, vždyť mám CACIBa a ty neé, kyš, kyš."
"Ále, výstavy jsou pro ženský, to je toho, vrrr."
"Co na mě vrčíš ty obludo zrzavá - hele paničko - žárlí, hé hé."
"Proč bych žárlil, ty stříbrňásku poťouchlej, já abys věděla, když jsem byl v mladejch, jo, tak jsem dostal CAJCe i s Vítězem plemene BOB, abys věděla. Jenže BOB je klučičí záležitost, to taková praštěná holka jako ty nikdy nedostane, heč, heč."
" No počkej ty Draku Mraku, já ještě s výstavama nepřestala, já ti ještě ukážu, vrrrr."
"Paničko, nejsou oni sprostí?" šeptla Boominka.
A v dálce se objevil pán se psem a všichni tři pejsánci se šli podívat, zda-li farmě neškodí.
Co nakousli, musím za ně dopovídat zase jenom já.
Ano. Mají svůj domeček se zahrádkama. Jak to vzniklo? Původní plán byl takový, že budou na farmě stále. Jenže toto se brzy ukázalo být nepraktické. Na farmu se dováží krmivo - brambory, řípa, zelí, veškeré opadané ovoce, senáže. Do té doby jsem netušila, kterak je pojem "dneska" široký, že obsahuje také zítra a nebo také vůbec. A tak se stávalo, že byli psíci někdy úplně zbytečně celý den zavření v klecích, tedy kotcích, a nebo naopak mi rozzuřený agronom volal, že již byli na farmě třikrát a psi jsou volně puštění. A pak se stala nepříjemná událost, že psy jeden traktorista přehlédl a než stačil za sebou přirazit vrata, udělali mu "děti moje" z montérek třásničkovou sukýnku. Naštěstí to vzal tento člověk s humorem, hlídací pes je od toho, aby hlídal, a nakonec, tenkrát to byla ještě štěňata, ale...
Bytostně nesnáším kotce. Jejich význam uznávám jen v době hárání fenky. Horečně jsem přemýšlela, jak to udělat, aby pejsci nemuseli být celý den zavření. Nápad přišel. K farmě ještě patří stará konírna, kdysi sloužila pro třicet koní, a k tomu jsou i dva odpovídající, dostatečně prostorné výběhy.
Stačilo málo. Trochu poopravit ploty, vyčistit baráček a moji hafíci se mohou právem chlubit, že mají největší kotce ze všech psů. Heč.
U Nastěnky jsem si udělala takovou malou pracovničku, kde mám stolek, psací stroj, židle i zmíněný gauč. Velmi ráda tam pracuji, čtu, relaxuji. Jediné co mě mrzí je fakt, že tam nemám elekrický proud a tudíž jsem tam bez počítače.
Do mé tamní pracovny rovněž velmi rádi chodí moji přátelé v letním období, kdy je venku nesnesitelný žár a uvnitř konírny je teplota tak na lehčí svetřík. Pro kavkazské chlupatce je to přímo ráj.
Vodomilný Dráček ve svém výběhu objevil prohlubeň, kde po dešti zůstává voda. Nejenom, že se tam chodil válet, ale pomohl náhodě a začal v těch místech i vydatně hrabat. Tím inspiroval mého manžela Jirku a společnýma silama vyhloubili pořádný rybníček. Jirka jámu pak ještě doupravil pískem a štěrkem a natahal tam vodu. Od té doby vidět Dráčka v jeho výběhu čistého a suchého je téměř nemožné.
Každý z nás má nějakou tu slabůstku. Tou mojí jsou psí výstavy. Velmi ráda na výstavy chodím a ještě raději se svým psem chlubím. S erdelákama jsem moc štěstí neměla. Všichni byli samozřejmě ti nejkrásnější, ale rozhodčí si vždycky nějakou tu vadu krásy našli. Největšího úspěchu jsem dosáhla se svým posledním erdelem Ajvíkem. Na Světové výstavě v Brně v roce 1990 jsme získali známku "velmi dobrý". Měla jsem velkou radost. Později na krajské výstavě získal Ája titul - Nejlepší veterán.
Přišli kavkazani a já neodolala. Draka i Nastěnku jsem přihlásila na Speciální výstavu ovčáckých a pasteveckých psů, která se tradičně koná ve Vojanových sadech. Nastěnka ji bohužel prohárala. Ale Dráček... Heč, třikrát heč, ve třídě mladých získal titul CAJC, v rozeběhu o titul BOB jsme převálcovali dokonce republikového šampióna a v závěrečné soutěži Primus Junior, kterou posuzoval polský rozhodčí, jsme získali třetí místo. Radost jsem měla obrovskou. Růžovými brýlemi jsem ho již viděla jako Šampióna. Dráček dospěl... Drak je pes hlídací a po kavkazácku agresivní vůči cizím psům. V kruhu rodinném dobračisko a mazel převeliký, ovšem v kruhu výstavním, plném dominantních kavkazích samců, se z něj stává dominantní kavkazský pastevecký pes. Ne že by šarvátky sám vyhledával - ale jak říká manžel: "Bezdůvodně nezaútočí, ale důvod si vždy najde." Na normální procházce si vystačím povelem. Předvídám, vyhýbám se psům. Ve výstavním kruhu je zapotřebí mít psa zvládnutého nejen psychicky, nýbrž i fyzicky. To jsem si uvědomila na jarní výstavě v Českých Budějovicích, kde se Dráček vůbec nepředvedl. Chodil přískokem a já z povelu "K nóóóze" téměř přestala mluvit. Byla jsem ráda, když jsme se vůbec z kruhu dostali ven. Bez ocenění. Měla jsem ještě psíčka přihlášeného hned na další týden znova do Vojanovek. Spíš z nostalgických důvodů jsme se s manželem domluvili, že to nevzdáme a Dráčka s výstavní kariérou rozloučíme pravě tam. Tam, kde jsme začali.
Dráček se po úvodních vzteklých záchvatech uklidnil a v kruhu se krásně předvedl. Z rovnováhy ho vyvedl pouze útok psa Sadžara, který se mi tak zalíbil, že už ho mám na krycím listě k Nastěnce, ale to odbíhám. Dráček na této rozlučkové výstavě získal titul Res. CAC, za psem, který tam získal posledního CACe pro šampionát. A psa, který před týdnem v Budějovicích získal CACIBa, toho jsme zde nechali daleko za sebou. Bylo to důstojné rozloučení. Heč.
Na výstavy jsem si již nechala pouze holky, které zvládám v pohodě i fyzicky. S Nastěnkou již máme "zaděláno" na šampionát a doufám, že se povede i Boomíškovi.
"Baf," pravila Boominka, štípla mě do kolena a odskákala do trávy.
"Ty potvůrko, to se dělá kousat paničku?"
"Jóó." Rozeběhla se s pískacím míčkem, přerazila se o Draka a upadla na Nasťu.
"To jsou teda poloměry," zabručela Nasťa a hopla ke mě na gauč. "Vrrr, teď prosím neobtěžovat, teď se jdu mazlit."
"Já taaakyyy," praštil mě přátelsky Drak tlapou do zad.
"Pííísk, vrrrrrr, jdeš pryč ty Daráši jeden protivný. To je můj gauč, moje panička, můj domeček, moje zahrádka. Běž si do toho svého odporně mokrého bazénu, nebo tě kousnu, ty čokle jeden opelichanej, píííísk, vrrrrrr."
"Draku, co ta teta zase tak piští?" ptá se Boomíška.
"To nic štěně, pojď, půjdeme se raději vykoupat a ono to tu naši Nastěnu přejde."
"Jóóó, to je bezva nápad, jupíííí - do vodičky, už letím."
"Konečně sami," mrkla na mě Nastěnka a labužnicky se rozvalila na zádíčka.
"Cha cha, vzpomínáš si paničko, jak se Drak rozeběhl po nějakém psovi a přehlídl, že mu ležím v cestě. Musel mě přeskočit a dopadl do louže ve které se tak báječně rozmáznul?"
" No jó, a jak se pak rozhlížel, jestli ho náhodou nikdo neviděl, jestli neutrpěla jeho důstojnost, abych si to Nasťo nepamatovala, to bylo dobrý, fakt. Ale ty moje myško, pamatuješ si, jak jsi páníčkovi naštípla prstíček vodítkem?"
"Hmm. Ale Dráček tuhle říkal, že páníčka na výstavě strhnul na zem a pár metrů ho za sebou po zadku vláčel? Je to pravda, nebo se jen vytahoval?"
"To je pravda. Dráčkovi se zalíbila jedna asiatka a chtěl se s ní spřátelit. Pěkně mě vyděsili, kuliši moji milovaní, jeden jak druhý."
"Hézky. Nó a pak... Jauvas, písk, Boomino, kolikrát ti mám říkat, že se do uší kousat nemá."
"Co je šeptem, to je čertem," oklepala se Boominka.
"A co je čertem, to je žertem," oklepal se Drak.
A gauč a Nastěnka i já jsme vypadaly, jako kdybysme v bazénku byly my.
"No počkejte vy dva, já vás proženu, já vám dám, voda na Nastěnku, brrrr."
"Jó, že nás proženeš, takovej tlustoprd, hé hé, a že née." poskakoval před ní Dráček.
"A že jóó," a Nastěnka seskočila z gauče a rozeběhla se zahrádkou, na jednom uchu jí visela Boomíška, na druhém Dráček Mráček Eskymáček.
Zahrádkou se ozývá kavkazí smích, dupání, pískání, broukání, a tu kolem mě proběhla dělová koule Nasťa, tu odněkud vypadla Boomina a tamhle kolem plotu letí nukleární hovado Drak...
HEČ. Mám skvělé pejsky, bezvadné kamarády. HEČ, HEČ.
Vyšlo: NP - Zvířetník 2000, Zpravodaj KPP 2000
Bumlíci - chovatelská zpověď
Kdybyste věděli, jak já se těšila na první vrh své chovatelské stanice LAJDN! Nastěnka ještě nebyla ani chovná a já již v duchu viděla kouzelná kavkazská klubíčka batolit se kolem mámy, představovala jsem si, jak budou valit očíčka na svět kolem sebe, zjišťovat co je papu a co se hodí k rozkousání.
Služebně starší chovatelé se nad mým žvatláním jen usmívali, jakoby si pod fousy říkali, jen počkej, ty nevíš do čeho lezeš.
Proč to?
Vždyť se všechno zdálo tak jednoduché! Nastěnka začne hárat, správný den k nakrytí mi oznámí Dráček, dojedeme k pejskovi, pak nějak přežijeme porod, a proč by zrovna Nasťa měla mít problémy, když je statná, zdravá, sportovně založená, dostatečně, někdy až moc vyběhaná, tak jaképak copak. A v literatuře se stejně praví, že drtivá většina fen je schopna porod vybavit bez probémů sama. Nakonec jsem sama zootechnik, na svět jsem pomohla stovkám telátek, tohle je sice trošku jiné, no ale safra, to musím zvládnout také!
A pak, až štěňátka prokouknou, bude to už jen radost. Najdu pro ně bezva páníčky, pravda, loučení bude smutné. Ale co, budou pak dělat radost jiným, budu je z dálky sledovat, jak rostou, třeba je uvidím i na výstavách a budu juchat, až budou vyhrávat CAJCe a CACe, jak jinak, že! Slzu zamáčknu tak, jako všichni chovatelé, a budu se těšit na bumlíky nové!
Přišlo očekávané hárání. Ten první den jsem se cítila přímo slavnostně! Je to tady! V dalších dnech jsem pozorně sledovala Dráčka, jak se chová, abych opravdu vystihla ten správný den ke krytí. Ten den přišel. Dráček zubama trhal železné pruty ve svém kotci, tak, že mu z tlamy tekla krev, a Nastěnka se jen natřásala - vem si mě, vem!
Okamžitě jsem telefonovala páníčkovi krycího psa, že tedy přijedeme, a několik hodin jsem Nastěnku česala a čančala, aby se Anndysovi líbila, aby zvolal: Nastěnku chci za ženu, haaaf!
Když jsme nastupovali do auta, ještě jsem se těšila. Ale jak jsme se tak blížili k bydlišti psa, začal ve mně hlodat pocit nejistoty. Je to opravdu ten správný den? Mám to dobře spočítané? Není to brzy? Nebo dokonce pozdě? Ke psu jsem dorazila už s přesvědčením, že z toho nic nebude, že jsem úplně blbá, a každý pohled Anndyse mimo Nastěnku mě v tom jen utvrzoval! Majitelé psa se jen smáli a ujišťovali mě, že v tomto stavu přijíždí každý majitel fenky, který u nich kdy byl. A později mi mnoho chovatelů potvrdilo, že je toto rozpoložení naprosto normální.
Krytí se povedlo a radost z povedeného jsem opět nechala za dveřmi auta - no jo, ale zadařilo se? Budou štěňátka?
A následuje dvouměsíční utrpení chovatele. Jistě, veterinární medicína je na pokroku, za tři týdny se dá jít na ultrazvuk, který potvrdí březost, nebo ji vyvrátí. Jenže k čemu je chovateli taková informace platná? Já tedy věděla, že štěňátka jsou. Odbornou literaturu, dávno předtím již důkladně prostudovanou, jsem již ani do knihovny nevracela, naopak jsem sledovala, jaké pokroky by štěňátka dělat měla ten a ten den, úzkostlivě jsem sledovala Nastěnku, v každém jejím povzdechu či smutném pohledu viděla konec světa a přátele chovatele neustále zahrnovala otázkama typu: A je toto normální? Plakali smíchy... Blížil se den porodu. Měla jsem vymyšleno, že budu u Nastěnky spát ve spacáku, že ji v tom nenechám samotnou, že jí pomůžu holce mojí zlaté, nešťastné.
Porod jsem zaspala. Ráno se zpod Nastěnky ozývalo broukání, mlaskání, kvíkání. Jedno batolátko měla mezi předními packami, olizovala je. Věnovala mi pohled, na který nikdy v životě nezapomenu. V jejích očích byla obrovská únava, ale ještě pod tím bylo štěstí. Šťastně se na mě usmála.
Vrhla jsem se k miminkám. Byla vzorově ošetřena, vyčištěna a tak malinkatá! Dva kluci, dvě holčičky.
Přivítala jsem je tomto světě, svoje první Lajdňátka, každé zvlášť vzala do dlaní, opusinkovala, poňuňala. Nastěnka té chvilky využila ke kratičkému spánku.
Odpoledne se přišel s miminkama pozdravit také manžel Jirka a pojmenovali jsme si je. Rezavka Arken, téměř černý Arman, zrovna tak tmavá Angua a po mamince plavá Artuunka.
Prvních čtrnáct dní se nedělo vlastně nic. Nastěnka nejvíc času trávila u miminek, projevila se jako vzorná maminka. A štěňátka jen rostla a sílila. Angua byla obrovitá, největší z vrhu. Kluci byli téměř stejní, Artuunka byla drobeček.
Pak přišel konečně den, kdy štěňátka prokoukla, kdy jejich vykutálení se s pelíšku bylo cílené, i když jim ještě nožičky moc nesloužily. Arman se začal projevovat jako samotář, Arken s Artuun začali vymýšet první rošťárny, ke kterým se ráda přidávala i Anga, která rostla do přepychového a nádherného psa.
Asi tak ve čtvrtém týdnu objevili, že se dá chodit také ven. Travičky na zahrádce se napřed báli, ale když zjistili, jak se dá v ní báječně kutálet, jejich nadšení nebralo konce. Tak jak jsem se na to těšila, začali objevovat svět. Arken zjistil, že za plotem je teta Boominka, která u plotu málem vyseděla dolík, jak sledovala dění u Nastěnky. Tak ráda by šla k maličkým! Ale Nasťa byla v tomto nekompromisní - žádné návštěvy se nepovolovaly! Kdepak. Těšívala jsem Boominku, ať není smutná, že její čas, kdy si s mrňavkama bude hrát, teprve příjde, a také přijde doba, kdy sama bude mít miminka. Koukala na mě, jako že jo, a šla dál truchlit do svého dolíčku a poslouchat Nastěnčino varovné vrčení. Dráček nešel ani k tomu plotu.
Moje vyprávění by mělo v tomto bodě gradovat. Jenže v době, kdy už jsem si měla užívat jen radosti babičkovské, nám velmi onemocněla Angua. A přes veškerou péči moji i veterinární nám v pátém týdnu života umřela. Bylo strašně smutně. Pro slzy a Nastěnčino hledání ztraceného miminka jsem o hodně radostí přišla.
Začalo také hledání vhodných páníčků. Arken se narodil "na zakázku". Dávno předtím, než se štěňátka vůbec narodila, přišel mi velmi milý mejlík s prosbou o štěňátko, pejska, barva zlatá. Odpověděla jsem, že štěňátko jistě, ale za barvu neručím. Nastěnka je plavá, Anndys tmavě vkošedý. Když jsem pak zjistila, že ve vrhu rezavku mám, musela jsem se smát! Také nás Arken opustil jako první. Bylo mi smutno, lhala bych, kdybych tvrdila opak, ale vzhledem k tomu, že jeho páníčci za ním několikrát přijeli, on už je vítal jako príma kámoše. Byla to slza taková sladkobolná. Za pár dní si přijeli další páníčci pro Artuunku. To byla slza už bolavější. Arman mi zůstal. Několik zájemců si odběr rozmyslelo, jeden si štěně dokonce zamluvil a pak po týdnu zavolal, že už si koupil jinde, čímž jsem přišla o dva jiné zájemce. Ale to už jsem byla rozhodnuta, že si Armana nechám. Je to překrásný pes a farma veliká. A tu už mi začaly chodit zvláštní hlášky od majitelů Artuun. No, nebudu zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si ji vzala od nich zpět. Vystresovanou, bázlivou. Byla šťastná, když jsem ji přivezla k mámě.
Bylo to zajímavé období. Nastěnka již dovolila, aby se štěňata kamarádila s Boominkou. Ta byla naprosto skvělou tetou! Hrála si s nimi, učila je smečkovému způsobu života. Pamatuji si, kterak jsem přátelům rozesílala SMS - Nasťa s Drakem blbnou, Boomi učí štěňata lovit myši...
Pak se objevil manželský pár, velmi milí lidé, majitelé ranče, koní, veverek a bažantů, s přáním, jestli by se mohli podívat na štěňátka. Arman jim padl do oka, byť bylo zrovna deštivo a pejsek byl neuvěřitelně bláťulatý a mokrý. Tak jak byl, tak ho popadli a odvezli na druhou stranu republiky.
Asi po měsíci se našel páníček pro Artuun. Moc jsem ho sice nehledala. Holčička měla za sebou cosi zlého, velmi si považovala toho, že je doma, srdnatě si své štěstíčko hlídala, rostla z ní sebevědomá dáma, která nějakým tím zavrčením nešetří. Od misky odehnala nejen Boomi, ale i Dráčka a Dráček se s pohledem upřeným na Nasťu, která stále kontrolovala situaci, raději odebral do svého "pánského" salonku.
Nicméně zájemce je psovod od bezpečností agentury, povaha Artuun ho fascinovala, je zkušený. Artuunku si nakonec odvedl.
Už vím, proč služebně starší chovatelé se při mém žvatlání o štěňátkách usmívali. Už vím, že to není jen o radosti. Že tento proces netrvá dva měsíce. Vždyť krýt jsem byla v dubnu a s posledním štěňátkem jsem se rozloučila v říjnu.
To je normálka, chechtají se kolegové chovatelé...
Jakmile jsem se smířila s odchodem Artuunky, následovalo rozhodnutí: Štěňata? Již nikdy!
Uběhlo půl roku a už pokukuji po nějakém krasavci na další krytí a vymýšlím si jména od B.
To je normálka, chechtají se kolegové chovatelé...
Vyšlo: NP - Zvířetník 03/2002, www.chovpsu - 04/2002
Murphyho zákony pro vycházky s psíčkem kavkazáčkem (dále jen PK) v praxi,
aneb proč já bláhová stále opomíjím Leošovu poznámku k vodnímu zákonu...
Vodní zákon paní Ludmily:
Nejkratší cesta PK k rybníku vede téměř vždy přes vysoké kopřivy. Nevede-li přes vysoké kopřivy, pak jen proto, že vysoké kopřivy jsou udušeny ještě vyšším bodláčím.
Čochtanův komentář k vodnímu zákonu paní Ludmily:
PK se někdy vydá k rybníku i delší cestou, vede-li tato přes vysoké kopřivy a vysoké bodláčí a prudce klesá nad i pod hladinou.
Leošova poznámka k vodnímu zákonu paní Ludmily:
Ručník, mýdlo, šampon a koupací plášť s sebou!
Byla neděle. Krásné dopoledne. Obloha kýčovitě modrá, k blízkému rybníku se začali stahovat koupání chtiví lidičkové. Měla jsem sice v plánu vzít svoji kavkazskou smečku do vody až odpoledne, ovšem když jsem viděla ty davy lidí, rozhodla jsem se pro změnu, že využiju ještě volné vstupy do rybníka hned - hlavní pláž již byla obsazena.
Jako prvního jsem vyvedla k vodě Dráčka. Má na to právo jako nejstarší člen smečky, a pak - čím míň lidí a především psů v dosahu, tím líp.
Šťastný Darášek mi vzorně ťapal u nohy na vodítku, a já se mezi sledováním okolí snažila rozmotat z minula zašmodrchanou stopovačku. Abyste tomu rozuměli, konečně se mi povedlo naučit Dráčka, že do vody se nechodí na vodítku, anébrž na stopovačce. To proto, že takto ho mám zajištěného a mně nehrozí nechtěná koupel. Máme to zvládnuté skvěle, dojdeme k schůdnému "vlezu" do rybníka, dám povel sedni, odepnu vodítko, připnu stopavačku - a to už je znamení, že může vstoupit do své milované vodičky. Jenže jak jsem naznačila, stopovačku jsem měla zašmodrchanou, a tak jsem dostala nápad, že Dráčka přepnu hned u břehu, a jak vleze do vody, budu ji postupně rozmotávat. Ale ouha, učinila jsem tak předčasně, když jsem uviděla několik "vlezů" volných… Dráček na stopovače - znamení volno - vyrazil… Zašmodrchaná stopovačka se mi ovinula kolem nohy, a než jsem se vzpamatovala, projela jsem bezva vzrostlýma kopřivama, a samozřejmě také místem, kde břeh prudce klesá pod hladinu… Naštěstí se Dráček připlul podívat, co tam v té vodě panička vyvádí… Při cestě zpět byl Dráček šťastný, osvěžený a spokojený. Já promočená, a vzhledem k vysokém břehům této strany rybníka, z kterého jsem se drápala po kolenou, jsem byla důkladně zabahněná, a také jsem byla rudá jak rak a opupínkovaná z průlezu kopřivama…
Druhá na řadě byla Boominka. Hustota lidí u rybníka se zvyšovala a zvědavci na nás nedůvěřlivě pokukovali - na bahnitou, špinavou a mokrou ženskou, vedle které cupitala čisťounká, suchoučká a načesaná psí dáma. S Boominkou žádné koupací problémy nemáme. U řádného vstupu do rybníka jsem jí odepnula vodítko, ona se důstojně vnořila do vody, po osmělení vyrazila na hloubku, doplavala si do půlky rybníka a v pohodě zpět.
Na řadu přišla Darlenka. Ta nemá k vodě jednoznačně kladný vztah. Tak ráchat se na břehu - to jo, ale dál, zaplavat si - to dosud nezkusila. Ve stavu, v jakém jsem již byla, jsem se rozhodla, že to tedy s Darlou vyzkouším a tím se také trochu očistím. Vzala jsem ji na místo, kde při vstupu do rybníka je dlouho a dlouho mělko. Darlenka za mnou do vody šla ochotně, ale cítila jsem, že jak vody přibývalo, začala mě packou chytat na nohu. Nevěnovala jsem tomu bohužel žádnou pozornost, stále jsem si myslela, že se sama trošku odbahním, a pokud to Darlence bude vadit, vrátí se ke břehu.
Podcenila jsem její důvěru ke mně. Jakmile ztratila pevnou půdu pod nohama, udělala asi tři tempa, skočila mi do náruče a předníma tlapkama mě chytla kolem krku. Po kratším boji o přežití se mi podařilo ji ze sebe sundat, ale jen na okamžik. Tentokrát mi skočila na záda a vydržela mi tam až do mého vylezení po čtyřech na břeh, až pak dospěla k názoru, že se mě může pustit. Takže jsem zůstala nejenom bahnitá, samý pupínek od kopřiv, ale i s do krve rozškrábanými zády a s mnoha dalšími škrábanci po celém těle...
Odměnou mi byla rozesmátá a šťastná smečka psíčků kavkazáčků :-)
19.7.2005
Vážená paní Švecová!
Pokud byste si pečlivě, ale opravdu pečlivě prostudovala Murphyho zákony pro vycházky s PK, věděla byste, že nejvhodnějším pracovním oděvem pro vycházky s PK v krajině, kde se nacházejí jakákoliv vodní díla, je skafandr! Případně byste mohla pro tyto účely používat ochrannou vestičku, jakou nosí pyrotechnici. Pravda, ve skafandru nebo v takové vestičce by se Vám zřejmě poněkud blbě plavalo :-(
Dospěla jsem tedy k závěru, že pro příští koupání Darlenky by bylo nejvhodnější metodou použití autojeřábu, kterým byste ji mohla spouštět na hladinu bez Vámi uváděných problémů a bez následných enormních výdajů za jódovou tinkturu a za náplasti. Pro koupání Dráčka by se rovněž mohl autojeřáb aplikovat - samozřejmě při dodržování platných vyhlášek ČÚBP (Český úřad bezpečnosti práce) týkajících se jeřábů a jiných zdvihadel.
Jsem přesvědčena, že je lepší používat i zdánlivě komplikované a náročnější postupy při koupání PK - vedou-li tyto postupy ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) s PK (psíčkem kavkazáčkem), než aby se Vaši kolegové a přátelé museli kvůli nějaké utopené švecové skládat na věnec...
S pozdravem
Jarka F.
Elen Dramijos
Nastěnka
Nastěnka je taková naše potvůrka. Za páníčka si vybrala manžela a je na něj velmi žárlivá. Baští všechno, nejraději však linecké koláčky s marmeládou. Při hlídání se vyznačuje tím, že se ráda poslouchá a dokáže hodiny a hodiny štěkat. Ovšem když dojde na věc, pak je velmi nebezpečná, ve skutečnosti mnohem ostřejší než Drak. Snese přímý pohled do očí a i moji blízcí přátelé se v její přítomnosti necítí dobře.
Rozloučení s Nastěnkou...
Muselo to být?
První věta se hledá moc těžko... Tak takto? Měla jsem fenku kavkazského pastevecké psa Nastěnku - Elen Dramijos. Odchovala dva vrhy. Byla to velmi krásná holka, absolutně zdravá, pokud nepočítám nějaké ty odřeniny a bebíčka vzniklé hrou či potyčkami v mojí kavkazské smečce.
Teď v srpnu by jí bylo sedm let. V dubnu, kdy hárala, jsem se rozhodla, že si dopřejeme poslední štěňátka... Krytí bylo úspěšné, Nastěnka zabřezla, a koncem června jsme se už všichni těšili na miminka, na bumlíčky.
65 den březosti stále žádná miminka na světě nebyla, Nástěnce bylo velmi zle, od 62. dne již nebaštila, později se již jen plazila po zahrádce a blinkala. Plodové vody venku, žádný stah... Na veterinární klinice dostala provokačku a zase nic, ani náznak stahu, takže po 4 hodinách čekání šla na císařský řez, kde se ukázalo, že se dvě štěňátka do sebe zaklínila a protrhla dělohu... Spolu se třemi krásnými, zdravými štěňátky byla fence odejmuta i děloha.
Nasťa vše zvládala dobře. Nerozházel ji zánět pobřišnice ani počínající zápal plic z ležení, byla pod clonou antibiotik, hodně pila, jedla. O miminka se starala naprosto vzorně! Kupodivu měla dostatek mlíčka a zájem o miminka, a to, že se nedokázala natáhnout k zadním strukům, aby mohla miminka masírovat, jsem řešila tak, že jsem jí je dávala k hlavě.
Za pár dní si už vyšla i na zahrádku, zabufala si na kolemjdoucí, a tím moje obavy a strach postupně odpadával a radovala jsem se z prosperujících štěňátek.
Šestý den po operaci se objevil silný krvavý výtok. Okamžitě jsem volala veterinářovi a byla jsem ujištěna, že to tak má být, že je všechno v pořádku - pokud fenka přijímá potravu. A Nastěnka baštila dobře, misku vymetala beze zbytku, a když slyšela šustění pytlíku s piškoty, byla jak na pérech a byla by ochotná zbaštit celý obsah na posezení.
Desátý den po operaci (9. července) jsem s ní jela na vyndání stehů. Měla jsem téměř sváteční náladu, říkala jsem jí jak je šikovná holka, že všechno zvládla na jedničku, a teď už si budeme užívat jen samé radosti... I pan doktor ji převelice chválil, jak se jizva dobře zhojila!
Stehy byly vyndány, s Nastěnkou jsem se vrátila domů, ta hned běžela do porodní bedny nakrmit miminka, a pak se šla na zahrádku vyčurat. Následoval obrovský výkřik... Nastěnce jizva na bříšku praskla a vylítly z ní vnitřnosti! Zabalila jsem ji do prostěradla a obratem jsem se s ní vrátila do ordinace, kde byla holčička moje milovaná utracena...
Štěňátka mám 200 km od domova pod kojnou fenečkou a v srdci nepopsatelnou bolest.
Stále si kladu otázku jak je toto možné? Kdyby Nastěnka umřela na operačním stole, kdyby umřela pár dní po operaci, bylo by to hrozné, ale takto? Když už vše vypadalo tak dobře, když už měla svůj na miminka pyšný a sluníčkový výraz v očích? Co bylo špatně???
J. Švec: Nastěnka, aneb jak jsem potkal pejsky
Dag Dramijos
Dag Dramijos se představuje:
V kruhu rodinném je to obrovský, strašně hodný a mazlící pes. V jídle si nevybírá, má rád všechno. Jako strážící pes je však absolutně neúplatný. Tiše ze svého oblíbeného stanoviště, ze kterého má dokonalý přehled, sleduje okolí. Když se rozhodne, že je potřeba, aby sám zakročil, pak jeho bleskurychlá akce je obdivuhodná.
Mám se stručně představit?
Doma na mě volají: Dráček, Mráček, Eskymáček, Strejda, Máček, doktor Áček, Darášek.
Ke žrádlu dostávám granule - teď už senior. Ale já mám mnohem raději maso, smetanový krém Lipánek a piškotky.
Oblíbená činnost: Za mlada hra na kuželky - nečekané výpady na páníčky a na Nastěnku za účelem jejich sražení k zemi a následné radostné zválení a ožužlání. Dneska se už spokojím s mohutným drbáním a mojí oblíbenou hračkou se stala nejmladší členka smečky Darlenka, Nastěnčina dcerka. Je totiž gumová, skákavá, nic jí nevadí a je to uličnice. S nadšením sleduji její vyvádění, a tak rád bych se přidal, nebýt bolavých zad.
Heuuuu… Miluju vodu, ale teď mi panička říká, že moje vodní vášně jsou čtenářům webu už dostatečně známé.
A co je na mně nejzajímavější? Splnil jsem dětský sen své paničky :-) Toužila mít lva, tak má mě. Jen oholit tělo - aby vynikla moje hříva - a nechat bambulku na ocásku!
Jak jsme se s paničkou našli?
To jsem se jednou takhle sušil doma na trávníku po nechtěné a zakázané návštěvě zahradního bazénku, a někdo zazvonil u branky. Páníčkové zavřeli moji mámu a šli otevřít takový divný ženský, která přes branku zvědavě nakukovala, stoupala si na špičky a prostě šmírovala zahradu. Znal jsem tyhle návštěvy, bééé. Postupně takto mizeli moji bratříčkové a sestřičky - s úplně cizíma lidma, až jsem tam nakonec zůstal sám. Nóóó. Nebyla mi protivná, dokonce jsem z ní cítil i psa, ale doma je doma, a tak i přes její „jůůů a jéééé a ty seš krááásnej pejsek“ jsem se odešel zamaskovat do záhonku s kytkama. Ona pak dlouze mluvila s mýma lidma, něco pili, něco jedli. Pak jí přinesli od babičky Máši ukázat takový upískaný mrňavý nic, a ta ženská to pískle pusinkovala a říkala: Nastěnko - brzy si pro tebe přijedu! A mně svitla naděje, že o mě nejde, že se přijela jen podívat na moji setřenici. Ale ouha, Nastěnku odnesli a začali mě hledat. Tvářil jsem se že jsem kytka, ale přesto mě našli, ta cizí baba mě popadla do náruče a jen hekla, měl jsem skoro 20 kilo. Přesto mě odvláčela do předmětu, kterému se říká auto. A pak se lidi loučili, bývalá panička i ta nová brečely, to teda fakt nevím proč, a pak už jsem drandil do svého nového domova, kde jsem poznal svého milovaného páníčka Jirku, erdelího kámoše Ajvíka a jeleny. Po čase k nám přišla i Nastěnka. Mám veliké srdíčko, všichni se do něho vejdou a všechny miluju a oni milují mě. Beze mě by to v naší smečce prostě nešlo - haf!
Čím se mohu pochlubit?
Málem jsem byl výstavně úspěšný pes. Hned na své první výstavě ve třídě mladých jsem dostal CAJCe a BOBa (Vítěz plemene)! Porazil jsem tři úřadující šampiony, a pak jsem byl ještě vybrán jako třetí nejlepší mladý pes výstavy. Haf :-) Jenže jsem poněkud prudší nátura, není pro mě problém odvláčet paničku i s lavičkou přes kus parku, páníček už za mnou taky drandil po zadku :-) To byla legrace, haf haf haf! A tak si panička na svoji výstavní vášeň nechala holky - dobře jim tak, hihihi. Ale teď něco povídala, že mě přihlásila na klubovou výstavu do veteránů. Chicht, nic jí neříkejte, ale já jí ukážu co že jsem to za veterána!
Rozloučení s Dráčkem...
Česala jsem Nastěnku, a najednou, kousek ode mě, se ozvalo hodně nazlobené zavrčení. Koukla jsem tím směrem co se děje. Dráček ležel na zádech a vzorně se vzdával stařičkému erdelákovi Ajvíkovi, hleděl na něho a v očích mu poskakovali čertíci, vlastně se smál na celé kolo. Tato příhoda je pro Dráčka typická, vlastně demonstruje jeho celý život. V rodině a pro blízké přátele to byl úžasný, milující pes s obrovským srdíčkem, byl to džentlmen, který mi nikdy nedal znát že je silnější než já, i když na procházce nebo ve výstavním kruhu soptil na jiného psa, vždycky si dal říct, poslechl mě, ale kdyby chtěl, neudržela bych ho… Kdyby chtěl, rozmáznul by tenkrát Ajvíka jako mouchu. Tenkrát to byl mohutný tříletý pes, plný síly, sebevědomí, hrdý, s přemírou agresivity vůči cizím psům. Kdyby chtěl… Ale on nechtěl, respektoval Ajvíka, nejstaršího, nejslabšího člena naší smečky, a měl ho rád. A koho měl rád, ten byl v jeho ochraně a v naprostém bezpečí.
Byl podvečer. Nastěnka vyšla z porodní bedny, došla pod ořech, kde si sedla těsně k plotu. Z druhé strany si k ní přisedl Dráček. Špitali si spolu, oňuchávali se čumáčkama mezi oky plotu, navzájem si čistili ouška. Byli oba tak něžní. Dívala jsem se na jejich pusinkování a zvesela jim říkala, že ráno pan doktor Nastěnce vytahá ty ošklivé stehy z bříška, a jen co se trošičku dohojí, že je zase pustím k sobě, tak jak jsou zvyklí. A ještě jsem jim vyhrožovala, že jestli budou hrát jejich oblíbenou hru na kuželky, tak že je zase rozdělím.
Teď s odstupem let vidím, že to asi bylo už napsané ve hvězdách, že Nastěnka druhý den ráno umře, oba to věděli, a tam u toho plotu se spolu loučili… Dráček se z Nastěnčiny smrti vlastně už nikdy nevzpamatoval. Nesl to velmi těžce, projevovaly se u něho všechny symptomy těžké deprese. Chřadnul, začal mít nejrůznější zdravotní potíže. Trošičku mu pomohla Nastěnčina dcerka Darlenka. Když jí bylo tak okolo jednoho roku, vzal ji na vědomí, občas přijal i její výzvu ke hře, kterou ale po pár okamžicích vzal zpět, poodešel, lehl si a jen Darlenku sledoval přivřenýma očima. Vzpomínal na dovádění s Nastěnkou, kdy spolu lítali výběhem, poráželi se a váleli kotrmelce?
A pak přišel onen prosincový den, kdy Dráček náhle, bez předchozího varování, odešel za Nastěnkou…
J. Švec: Povídání o Dráčkovi, Mráčkovi - eskymáčkovi
Boominka
Boominka je můj mazlíček. Nemá žádné oblíbené jídlo ani pamlsek, chutná jí všechno to, co dostává jiný pes. Dráček dostává podle jejího názoru z jednoho pytlíku piškotů mnohem chutnější piškoty než ona, v misce má mnohem šťavňatější kousky granulí a masa, dokonce má lepší i vodu!
19.10.02 splnila Boominka podmínky pro udělení chovnosti. Bonitační komise na ní nenašla žádnou chybu, zkoušku povahy zvládla také na jedničku - dobře se od starších psů naučila, jaký má být správný kavkazák.
Baša Elbrus Chán se představuje:
Mám se stručně představit?
Doma na mě volají Boomi, Bumáku, Boomišťátko, Pískle.
Ke žrádlu dostávám granule. Ale já mám mnohem raději maso. Jsem k jídlu velmi nedůvěřlivá, nerada jím neznámé potraviny, to už musí safra vonět, abych si něco vzala na první pokus - jako například řízek :-)
Oblíbená činnost: Zamlada jsem milovala otevírání pet lahví, bez ohledu na to, jestli byla láhev prázdná či plná. Zajímaly mě veškeré předměty, které používala panička či páníček. Jakmile cokoliv někam odložili, hned jsem se toho zmocnila a důkladně předmět prozkoumala. V těch dobách mi taky říkali Kyselino bumičitá. Teď už jsem hrozně dospělá a vážná, tak si moc nehraju a málo co mě vyprovokuje ke zkoumání. Miluju chvilky, kdy Dráček s Darlou a s páníčkem někam zmizí, a já zůstanu sama s paničkou. To pak odložím svou vznešenou důstojnost a chci se strašně móóóóc mazlit. To je žůžo :-)
A co je na mně nejzajímavější? Jak jako? Jsem celá zajímavá! A pak taky to, že štěkám fistulkou. Mně se to líbí, a nevím proč se mi kůlivá tomu každý směje, grrrrr. Ale vím, že jsou situace, kdy musím zaštěkat hlouběji a důstojněji vzhledem ke své velikosti, že…
Jak jsme se s paničkou našly?
Mno, s paničkou jsme se sešly na vlakovém nádraží v Košicích, kam mě od mámy přivezl chovatel. S ním jsem čekala na příjezd vlaku z Prahy s budoucí paničkou, tam mě panička vrazila do tašky, skočila do jiného vlaku a jela jsem s ní zpět do Prahy. On se jí totiž móc líbí můj maďarský dědeček, a když pak viděla fotku jeho syna - mého tatínka, a dozvěděla se, že jsou po něm miminka u Košic - nedala jinak než že mě musí mít. (Pozn. paničky: Na tu cestu nikdy v životě nezapomenu! Jet na otočku do Košic!!!! To byl teda nápad! Ještě teď je mi mdlo, když slyším jet vlak :-( Cesta s Boomíškou byla úžasná i v jiném směru. Chovatel má prasečí farmu… Vůně Boominčina kožíšku prozrazovala, že výběhy jeho psů jsou velmi blízko farmy. V bláhové naději, že odér prasečince oknem vyvane, stáhla jsem okénko v kupé jen co to šlo. Jenže ve Vysokých Tatrách bouřilo a lilo, a než jsem se vzpamatovala, byly jsme obě promočené na kost a k pachu prasat se přidala i vůně mokrého psa. V Košicích k nám přistoupil jeden človíček a okamžitě usnul, budili ho pouze celníci, a zůstal tam spát až do Prahy. Nikdo jiný k nám nevstoupil. Pravda, dveře kupé se sem tam otevřely, ale honem se zase zavřely. A když jsem měla silnou potřebu si odskočit, zjistila jsem že nelze - chodbička byla přeplněna lidmi…)
Čím se mohu pochlubit?
Málem jsem se stala šampionkou ČR. K tomuto titulu mi chybí pouze jeden jediný CAC ze čtyř povinných. Panička - ač je odjakživa odpůrce kupírování - mě koupila kupírovanou. V roce mého narození to bylo na Slovensku ještě povolené. Loni u nás vstoupil v platnost „kupírovací“ výstavní zákon, a tím pádem už nikdy toho posledního CACe vybojovat nemůžu. Není to pech?
Když jsem psala předchozí řádky, byla Boominka ještě nejmladší člen naší rodiny. A dneska si již užívá zaslouženého pejsčího důchodu. Je to stále můj milovaný mazlíček, kterého navíc opečovává její dcera Eliška. Vztah těch dvou je úžasný, krásný, a jsem moc ráda, že jsem nám Elišku nechala doma.
Boominka měla dvakrát štěňátka. Byla naprosto úžasnou mámou. Měla jiný styl než Nastěnka. Ta byla jako hrom do police. Nejlépe se to ukazuje na případech, kdy se matka vrací z pochůzky zahradou do porodní bedny k miminkám. Nastěnka přilítla z venku, práskla sebou do bedny a začala se rozhlížet, kde které štěňátko pláče. Nejednou jsem ji zvedala, abych vyprostila některé miminko, které přilehla. To Boominka nikdy. Vrátila se tiše, po indiánsku, stoupla si nad ně (jak jsem říkala - spočítala je), a pak si lehla kousíček od nich a hezky si brala do péče na očistu jedno po druhém. Malé umyla, nasměrovala ho k cecíkům, a další. První vrh měla s naším Dráčkem, narodil se jeden pejsek - zdravíme Cipíska! A pět holčiček. Možnou pokračovatelkou této krve je Cerry Lajdn, která je již chovná a DKK má 0/0. Otcem druhého vrhu je překrásný pes Ch. Znoy Jany Smržové. Bohužel se však dostavil problém a porod musel proběhnout císařským řezem. Z celého vrhu mi zůstala jen Eliška.
Tím se také uzavřela Boominčina kariéra chovné fenky. Já vím, jsou odborníci, kteří říkají, že po císaři může mít fenka i nadále štěňátka, další před tím varují. Já jsem se poradila se svým svědomím, a to pravilo jednoznačně NE. Nejsem chovatel, který musí chovat za každou cenu. Jsem chovatel, který své psy miluje, a je pro něhoj daleko důležitější jejich spokojený, šťastný život, a do toho se hazardování se životem pejska jaksi nevejde. Doufám, že si spolu užijeme ještě hodně legrace, mazlení a procházek!
2005
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
(Boominka odešla za Duhový most v roce 2009…)
Darlen Lajdn
Jméno vzniklo přesmyčkou jmen Dag a Elen, a po kruté Nastěnčině smrti dostalo nový význam – Dar od Elen… Původně nebylo plánováno, že u nás Darlenka zůstane. Nastěnku mi připomíná každým pohybem, gestem, ba má i její zvyky. Ty ovšem dotáhla k dokonalosti. Na jednu stranu je to mazel, kámoška připravená na každou hru a blbnutí a je přátelská a milá. Na druhou stranu „zdokonalila“ tvrdohlavost a žárlivost až do neúměrné podoby. Denně řeším její nesnášenlivost vůči Boomince, navzdory tomu, že ji Boomča po jejím návratu od kojné fenky vzala do své péče, starala se o ni skvěle, byla na ni ale až moc hodná, ustupovala jí, až jí nakonec Darlen přerostla přes hlavu.
Darlen Lajdn se představuje:
Mám se stručně představit?
Doma na mě volají: Darlenko, Obludo, Žuchvičko, Protivo, Krávo uvrčená.
Ke žrádlu dostávám granule. Ale já mám mnohem raději všechno co kde najdu, bez ohledu na jedlost.
Oblíbená činnost: pískací míček, trhání čehokoliv, rytí zahrady, ničení všeho co je v mém dosahu, vrčení na Boominu.
A co je na mně nejzajímavější? No přece fšecko! Jsem nejrozmazlenější kavkazák na světě!!!!
Jak jsme se s paničkou našly?
My jsme se nenašly. Moje máma byla Nastěnka, ale já si na ni nepamatuju a nikdy jsem ji neviděla, protože když mi bylo 10 dní tak umřela. To jsem byla ještě maličká a slepá. Prý jsem byla její mazlíček, nejraději jsem spinkala mezi jejíma předníma packama přikrytá její bradičkou. A pak jsem najednou měla jinou mámu, ta voněla úplně jinak, nebyla tak měkkounká a ke mně tak přítulná. Brácha se ségrou se k ní přitulili hned a baštili její mlíko. Mně se ale stýskalo, a tak jsem nepapala, plakala jsem a volala jsem svou mámu! Už nikdy nepřišla… Hlad mě nakonec donutil začít jíst u mámy náhradní. Když jsem se vrátila domů, byla to vlastně cizina… Ale páníčkové se mi tak strašně moc věnovali, šla jsem z náruče do náruče, Boominka se o mě i o sourozence starala jako vlastní máma, tak se mi tady hned moc zalíbilo a jsem ráda, že jsem doma!
Čím se mohu pochlubit? Zatím jsem byla dvakrát na výstavě a dvakrát jsem dostala známku Výborná 2. Výstavy mě nebaví, mnohem raději si hraju na lov. To spočívá v tom, že si vyhrabu jámu tak hlubokou, aby mi z ní čouhal jen ocásek, a pak do jámy vložím pískací hračku a začnu hrabat tak dlouho, až se mi povede hračku z díry vyhodit tlapou ven. Pak hračku uchopím, vložím ji zpět a pokračuju v hrabání. Někdy jámu zaměním za Dráčkův rybníček, hračku hodím do vody a pak packou vytvářím víry tak, aby ke mně hračka doplavala a mohla jsem ji chytit. Po jejím ulovení jí opět do vody vhodím a znova vylovím...
Elisha Lajdn
Eliška je naše radost, náš talismánek pro štěstí a dobrou náladu. Je to čistě rodinný pes, všechny členy nezměrně miluje a dává to najevo všemi možnými způsoby. Také o nás všechny pečuje, neujde jí žádné bebíčko a snaží se pomáhat, proto si také vysloužila přezdívku - Zdravotní sestřička. K mamince Boomince se chová skvěle, je to pro ni pořád ta máma, kterou je potřeba nejenom milovat, ale i poslouchat. A také chránit! Je skvělá kamarádka Darlenky, vymýšlejí spolu neuvěřitelné hry a blbosti, ale běda Darlen když zavrčí na Boominku - to pak po ní Eliška vystartuje s takovou důrazností, že se nestačím divit. K cizím lidem je Eliška velmi nedůvěřlivá, nemá potřebu se s nikým dalším kamarádit.
Eliška o Dráčkově:
Chtěla jsem napsat svůj portrét, ale babičta říkala, že jsem na něj ještě moc malinká, že rozhodně ještě neznám celý svět, ještě jsem neochutnala všechno dobré, a tak nemůžu říct co mi nejvíc chutná, no mně chutná všechno, i to, nad čím babičta lomí rukama a tváří se zhnuseně.
To teda nechápu. A přezdívky taky ještě nemám. Volají na mě Ééééliško, Elišátko, Elišáku, Kulišáku a mladá Štěňátková. Darlence páníčci říkají stará Štěňátková, hihihi. Portrét tedy napíšu až budu veliká pejska, a dneska vám popovídám jak se mi žije na Dráčkově.
Nejvíc miluju mámu Boomíšku. Vona je strašně moc hodná a chytrá, víte? Povídá si se mnou, učí mě svým dovednostem, vysvětluje mi smečkový bonbón, totiž bonton, hraje si se mnou a vychovává mě. To vychovávání mě teda moc nebaví, chci se podívat jestli má stejně dobré papání v misce, nebo tak skvělou žvejkací kost jako já, a ona po mě štěkne a cvakne zubama!
Nikdy mi neublížila, vidím jak se směje pod fousy, když se kutálím ke své misce. Její přání respektuji, i když občas ještě zapomenu, nóó, jsem ještě malinká. Babičta to sleduje s úsměvem, a zaslechla jsem, jak říkala Boomince: "Vidíš, takhle jsi měla vychovat Darlenku, když byla mrňavá, a byl by tu klid." A máma jí opáčila: "To víš, že jo! Chňapla bych po ní a Nastěnka by seskočila z obláčku a zbušila by mě. Túúúdle! Jednou si to s tou opicí vyříkám, neboj." Občas koukám po obláčkách, ale žádného pejska na nich nevidím.
Tetičku Darlenku přímo zbožňuju! Když jsme spolu, tak smím úplně všechno! Je to spíš moje větší sestřička! Ochotně se přidá ke každému mému nápadu, řádíme spolu, honíme se, válíme se v závějích, koušeme se, pereme se, Darlenka mě nechává vyhrávat cvičné rvačky, žvejkáme spolu jednu mňamku, děláme přes sebe kotrmelce, smeteme všechno co nám stojí v cestě - včetně babičty. Rozhodla jsem se, že mámu s tetou usmířím, bylo by tak krásné být ve výbězích všichni pospolu! Ale na to musím ještě trochu poporůst. Snad.
Zatím jejich pře řeším tak, že když jsem zrovna v našem výběhu s mámou a ony dvě si začnou přes plot nadávat, tak se postavím k plotu a štěkám na Darlenku: "Teta! Nech toho!" No a když jsem ve výběhu u Darlenky, pak neštěkám, ale koušu tetu do ocasu, do nohou, do hřbetu. Jenže ona je v těchto okamžicích tak rozzuřená, že si mě vůbec nevšímá!!! Nevnímá, že do ní koušu!!! Když se teta uklidní, pak je to zase moje hodná tetička a pokračujeme ve hrách. Musím je usmířit!
Strýčka Dráčka mám taky strašně moc ráda. Když jsem byla úplně malinká, tak se mnou nechtěl mít nic společného, přehlížel mě, když jsem usilovala o jeho pozornost, tak odešel. Když jsem byla o trošku větší, reagoval na moje pozornosti otráveně a občas na mě i zavrčel a seknul po mně. Byla jsem z toho moc smutná. Když si toho máma všimla, vysvětlila mi zásady společenství.
Teď už vím, že se o Dráčka nesmím přerážet, že na něj nemůžu zezadu a bez varování skákat jako na Darlenku a zakusovat se mu do ocasu a do uší a nesmím se mu motat pod nohama, když hlídá. Když si s ním chci popovídat, musím jít k němu tak, aby mě viděl, ocáskem musím vrtět až do pasu, být přikrčená a usmívat se. Vůbec není na škodu si u něj lehnout i na záda. Po takovém příchodu je na mě vždy hodný, oňuchá mě, postaví se do postoje "Pojď si hrát", někdy se sám překulí na záda a já na něho můžu skočit, vzít ho packama kolem krku a zakousnout se mu do hřívy, do ucha, a on mě packama odhodí.
Lidi, to je tak príííma, hrát si s velkým strýčkem! Vím, že mě má rád!!! Máma mi říká, abych si toho vážila. Sama po takové jeho náklonnosti toužila, ale v době jejího mládí měl prý oči jen pro Nastěnku, to byla jeho velká kamarádka. Maminku přehlížel, akorát jí jednou kousl do hlavy, a jednou udělal štěňátka. Hrál si s ní akorát v rybníku hru "Kdo koho utopí" a to jen proto, že Nastěnka vodu nesnášela a nikdy by do rybníka nevkročila. Myslím si, že máma přehání! Vždyť mám očíčka a vidím, že ji má Dráček rád! Když je u nás ve výběhu, tak si spolu špitají, leží vedle sebe, tak jaképak copak?
Jediným stínem Dráčkova jsou hádky mezi mámou a tetou, a to já jednou spravím! Život je přece krááásnej :))
A fotky, moje i ostatních "dráčků", můžete vidět na stránce LAJDN.
Odkaz na Zvířetník, 24. února 2006: Eliška o Dráčkově
Já mám doma CACIBa - kdo ví, co to znamená?
18.9.2010: Poděkování:
Z vážných zdravotních důvodů jsem hledala pro své fenky Darlen a Elishu nový domov.
Darlenka a Eliška budou ode dneška poblíž Hodonína hlídat vinařství. Moc děkuji všem, kdo pomáhali s hledáním místa, kde by holkám bylo dobře! Děkuji i novým pánům! L.Š.
