Život s kavkazským pasteveckým psem
Kavkazáci jsou dobrými hlídači, ale i dobré chůvy
Život s kavkazským pasteveckým psem
Když řeknu, že jsem majitelkou dvou kavkazských pasteveckých psů, setkávám se s dvojí reakcí lidí. První, kteří o psech nevědí nic, říkají: "Hm. A jak to vypadá?" Když totéž řeknu před člověkem, který psy trochu zná nebo je dokonce kynolog, popadne se za hlavu a lamentuje: "Ženská - ty jsi ztratila úplně rozum! Kavkazáky, psy na zbrojní průkaz, ty nevycvičitelné agresivní potvory co klidně zakousnou vlastního pána, to že máš?" Ano, mám. Dráčka a Nastěnku. Pardon, tedy Daga Dramijos a Elen Dramijos.
Žijeme v době, kdy ze zpráv slyšíme o kdejakém děsu a běsu, dějí se psí zápasy, psi potrhali děti, Evropa zakazuje chov těch a těch plemen a pak zase byl někdo někde pokousán. Kavkazský pastevecký pes je označován za agresivní plemeno a například v Itálii je již jeho chov zakázán. Jak už jsem naznačila, i v naší zemi mají nevalnou pověst, jenže je chyba ve psech? V knize Dr. Sehnerové Žraloci v psí kůži (už sám název je děsivý), věnované kavkazákům se například dočítáme: "Kdo vlastně jsi?" "Jsem strašlivá šelma. Jsem napůl lev a napůl pes, napůl zvíře a napůl démon, napůl běs a napůl děs. Nemám nepřátel a nemám přátel. Nikdo se neodváží mne nenávidět, nikdo se neodváží mne milovat."
Já toho nedbám a své prý krvavé bestie miluji. A proto jsem se rozhodla k napsání o tom, jak se s kavkazákem žije.
Rozhodně však nechci nikoho přesvědčovat, aby si tohoto psa pořídil. Jedná se skutečně o přírodní plemeno psa, které, ať již člověk chce nebo ne, se od kulturních plemen liší. A to tak, že výrazně. Myslím že tohle dokážu docela dobře posoudit, protože se pejskařinou zabývám již nejméně třicet let. Měla jsem klasického českého voříška, kolii a pak už erdeláky, stále je člen naší rodiny erdelí děda Ajvík, kterému je letos již 14 let. A na psím cvičáku mi prošlo rukama přes dvacet německých ovčáků, které jsem cvičila na zkoušku - tak jak to kdysi bývalo módou. Lidé si kupovali psy a aby za ně nemuseli platit poplatky, nechali si je na cvičišti vycvičit. S žádným psem se mi nepodařilo u zkoušek rupnout.
Kavkazský pastevecký pes vás však vtáhne do svého světa. Když se v tomto světě člověk správně zorientuje, pak má přítele a kamaráda, jakého nikdy předtím nepoznal, v jehož blízkosti se cítí absolutně volný a bezpečný, zahrnutý něhou a láskou. Když se nezorientuje, pak skutečně hrozí nebezpečí, že se ze psa stane ona bestie, která kouše a vraždí na potkání. Tady platí to, že co by pes kulturního plemene měl umět, kavkazák umět MUSÍ.
Například přivolání. Pes musí vědět, že na přivolání musí přijít, a já musím vědět, že mám psa od přírody ostrého, který se velmi rád popere s jiným psem, a musím vědět, že o cizím psu, o kterém já nemám ani ponětí, můj kavkazák dávno ví. Kavkazák je nesmírně mrštné a rychlé psisko, a když z místa vystartuje 80 kilometrovou rychlostí, tak pak přivolávací příkaz ze sebe vysoukáte až když je pozdě. Proto ty pomluvy, že je nezvladatelný! Je to pracovní pes. Moji, jak už bylo v Zelosu napsáno, mají na starost šedesát jelenů a daňků. Kolem farmy mají zbudované meziplotí, mají otevřené volné výběhy a nevědí co to je být zavření v kleci nebo-li kotci. Pohybu mají až se jim kolikrát tlapky podlamují. Přesto je beru na procházky. Ale - výhradně na vodítku.To aby si přečetli psí noviny, aby poznávali i jiné prostředí, než farmu.
Milují jízdu autem a tak si občas vyrazíme na výlet. A nebo si jedeme autíčkem pro Jirku, manžela, na metro. To pak s některým kavkazanem chodím kolem autobusové zastávky. Nastěnka sklízí téměř ovace, jak moc se lidem líbí. Jde spořádaně u nohy a okolí si moc nevšímá - civilizace se jí nelíbí. Nakonec pro toto mám pochopení - jaký pes, takový pán, nebo je to naopak? A z toho plyne další MUSÍ. Musí umět na tom vodítku chodit, netahat, rozumět povelu " K noze" a pak ještě dodatkové - jako" pomalu" a nebo naopak "zaber", když se člověk sápe do nějakého krkolomného vršku, pak je 70 ti kilové zvíře k nezaplacení. S takto zvládnutým psem pak můžu klidně vyrazit i do civilizace, na výstavu, aniž bych se bála, že udělá nějaký opravdový průšvih.
V odborné literatuře se dočteme, že pastevecký pes je pes jednoho pána. Co to znamená v praxi? Znamená to, že vás má řádně prokouknutého a přečteného. Má v sobě zakořeněné ochranářské vlastnosti. Je to hrdý a samostatný pes, který svého páníčka nebere tak jako normální pes - to jest, nemá vás za svou modlu, nýbrž jako slabšího kolegu, kterého je třeba ochraňovat, nakonec i před jeho blbostí. Když jsem se s touto jejich vlastností setkala poprvé, byla jsem trochu na rozpacích, jestli jsem ve výchově neudělala nějakou chybu. To bylo tak - házela jsem jelenům přes plot řepu a kavkazani lovili myšky. Taková dobře vyžraná myš je prý moc dobrá. Pak se u brány farmy objevil jakýsi cizí muž, zřejmě zabloudil - to už se nikdy nedovím. Drak na něj vrčel už u plotu, Nasťa poblafávala a muž něco volal. A tak jsem šla k bráně, abych zjistila o co jde. Nedošla jsem, Dráček si mého úmyslu všiml a s rozběhem mě srazil zpět. Pak už u brány zuřil a muž vzal křičení a odešel. Ano, udělala jsem blbost - tam za bránou bylo nebezpečí a já mu šla vstříc! Takto kavkazani uvažují.
Neoblafnu je. Když se něčeho bojím, když cítím nejistotu, můžu se tvářit jak chci, zpívat si, poskakovat a já nevím co ještě, stejně pes ví, že se bojím, že jsem nejistá - jako když v podvečer potkáme na procházce chlápka co tam nikdy nechodí, už na vodítku cítím, kterak Drak vrčí a je připraven zaútočit. Nebo taky když se leknu.
Jistým zklamáním pro pejskaře je právě jejich samostatnost. Kulturní pes čeká a je připraven ke hře s páníčkem kdykoliv. Vyskočí z nejhlubšího spánku, zapomene na bolavou packu i na to, že chtěl zrovna teď dělat něco úplně jiného. Kavkazák si je vědom toho, že na jeho hřbetě leží odpovědnost za hlídaný objekt, za - v jeho pojetí - život svého pána. A tak když za ním přijdete v úmyslu si hrát a někde se něco šustne, pak vás s omluvným pohledem nechá stát a jde se podívat co se děje a pak je ještě potřeba bufnout támhle a jít se podívat na druhou stranu farmy. A vy zůstanete opuštěně stát s míčkem v ruce. Ale když má zrovna mazlící náladu to pak opravdu přemýšlíte jestli máte psa nebo lva. Nezažila jsem jiné psí plemeno, které se o vás tře jak kocour a přitom vydává něžně mručící zvuky - prostě obrovský kocour - lev.
Ale nemyslete si, že si neumí hrát! Když mají čas a náladu to je pak teprve ten pravý psinec. Nasťa lítá po farmě s pískacím míčkem, Dráček metá kotrmelce jeden za druhým, až má z toho zlomené žebro, a já si pak ve vaně přepočítávám modřiny.
Mají svůj čistý styl uvažování, smysl pro spravedlnost, a to tak, že důsledný. Dráček je hlava rodiny, nebo tedy smečky, a tak si nemůžu dovolit jít třeba na procházku s Nastěnkou jako první. To pak bourá ploty a běduje. Je to jeho právo jít první na procházku, dostat první jídlo, dostat první piškotek. Nastěnce je toto jasné a tak se necpe do dveří, když s Drakem odcházím. Když je pak řada na ní, tak dovádí. Ať mi nikdo nevypráví, že pes není schopen rozumného a logického myšlení!
Vyprávění o psech se končí tím, že se doporučí, pro koho se toto plemeno hodí a pro koho ne. Pokusím se o totéž.
Kavkazského pasteveckého psa rozhodně nedoporučuji do bytu, respektive jeho držení v normálním chodu života, což znamená, že je většinu dne zavřen v bytě a na vodítkovou vycházku jde v lepším případě třikrát denně. Takový kavkazan se bude řádně nudit a stane se skutečně onou nebezpečnou šelmou, protože se bude snažit vybít svou přirozeně agresivní povahu kde to jen půjde. Ovšem pokud je jeho páníček třeba u bezpečnostní agentury a pes s ním chodí na dlouhé služby, hlídá objekty a je dostatečně vyběhán - pak může být i příjemným domácím mazlíčkem. Svým založením se velmi hodí jako hlídací pes do rodinného domku, ale opět zdůrazňuji, majitel musí jednání svého psa dobře chápat, znát jeho myšlenkové pochody a také vědět, že plot je jen hra na teritorium.
Vyšlo: Pes přítel člověka 9/99, Zelos 1998, Zpravodaj KPP 1998
Kavkazský pastevecký pes I
(J. Splítková, L. Švecová)
Kavkazský pastevecký pes - když si vyhledáte toto heslo v odborné literatuře, tak buďto tam vůbec není, nebo jako kavkazský ovčák (což, jak se dočtete níže, je hrubá chyba). To je první lapsus vůči těmto hafanům. Další následuje potom v textu, většinou se tam totiž píše:
...Bývají dost útoční, nebezpeční, zlí... (Ivo Vaculín, Antonín Pospíšil, Vyberte si pejska)
...Kavkazský pastevecký pes je neobyčejně odvážný, hrdý, sebevědomý, spíše uzavřené a poněkud nevyzpytatelné povahy, která obráží tisíciletí životního způsobu v drsném a nebezpečném prostředí. Jeho vedení není snadné, zejména pro značnou agresivitu až zlobu, je však dobře cvičitelný i ke služebním účelům, především jako obranář a samozřejmě hlídač... (Michal Císařovský, Plemena psů A -Z)
...Kde že se na světě berou kavkazani? Nám už je to přece nad slunce jasné, není-liž pravda?
Jsou potomky starověkých dog a kavkazských horských démonů, jsou kříženci Dobra a Zla, jsou zplozenci pekla, které hoří v duši člověka. Jen člověk totiž dokáže vyrobit strašné zbraně namířené proti sobě samému. Kavkazani byli a jsou jednou z nich...
...Po dlouhá staletí pracovala jako geniální, Bohem nadaný sochař moudrá matka Příroda na současné podobě kavkazského pasteveckého psa. Nástroji jí bylo vedro a mráz, strmé stoupání a prudké klesání na horských pastvinách, dravý proud horských potoků a řek, písečné bouře a stepní fukéře, hlad a žízeň, únava bezesných nocí díky divoké zvěři a ještě divočejším lidem. K jejímu dílu jí bylo uděleno boží požehnání, leč v patách jí supělo peklo. Stvořila tak psí šelmu majestátní jak hory Kavkazu, silnou jak touha po mamonu, neodbytnou jak chtíč a ničivou jak láska a nenávist dohromady. Šelmu moudrou i vychytralou, lstivou i mstivou, neohroženou a cílevědomou, oddanou svému poslání a věrnou jedinému pánovi. Krutost jí dal do vínku až člověk, neboť krutost sama o sobě je Přírodě cizí... (Irma Sehnerová, Žraloci v psí kůži)
Po přečtení těchto několika ukázek byste asi kavkazáka nešli poctít svojí návštěvou, a až ho potkáte, rozklepete se. Proto si myslím, že o žádném plemeni by se takto nemělo psát. Vyvolá to reakci zvanou hon na čarodějnice. Pes se nerodí sviní, tu z něj udělá až člověk. Samozřejmě jsou ostřejší plemena, ale proč a priori takhle strašit. Je samozřejmé, že kavkazák nepatří do paneláku, neměl by si ho pořizovat chovatel začátečník a už vůbec ne chovatel zamindrákovaný psychopat - v jeho rukou se tento pes změní na hrůznou šelmu.
Žádný pes jakéhokoliv plemena, který je normální pes normálního páníčka, vás bezdůvodně nenapadne! Můžu vám z vlastní zkušenosti a pozorování říci: jektejte strachy zubama před nevychovaným jezevčíkem, dalmatinem... Utíkejte jako o život před dobrmanem, který má za páníčka kreténa. Kamarádčina syna ošklivě pokousal roztoumiloučkej pudlíček. Takže jako člověk, tak i každý pes má v sobě svého Jekylla a Hyda a samozřejmě i kavkazáci. Jelikož jsou to hromotluci, kousnou samozřejmě víc než pudlík a tím pádem se o tom víc mluví. Matky lomí nad kafíčkem rukama a dožadují se jejich utracení, aby jejich děti, které celý den nevidí, byly přeci v bezpečí.
Já osobně mám to štěstí, že dva kavkazáci jsou mými kamarády. Je to Nasťa a Drak. Panička Nasťi a Draka se na mě usmívá, takže Lído, mám na tebe jako odborníka pár otázeček. Lída je hodný člověk, dál se na mě usmívá.
Jak si tě tohle plemeno kavkazského ovčáka získalo?
Tady tě musím hned opravit. Kavkazan je pastevecký pes, nikoliv ovčák.
???
Je v tom velký rozdíl, protože ovčácký pes se používá pro přímou práci se zvířaty. Pastevák si svěřených zvířat nevšímá, ale ochraňuje je před vlky, medvědy a pytláky.
A jak si mě získal? Poprvé jsem kavkazana viděla v roce 1990 na světové výstavě v Brně. Moc se mi líbil, byla to láska na první pohled. Ale když jsem si o nich přečetla sedíc v bytě 2+1, tak jsem myšlenky na jeho pořízení zavrhla a zůstala věrná erdelákům.
Potřeba mít pastevecké psy vznikla loni v práci. Jsme výzkumný ústav, zabýváme se etologií a máme tady farmu jelenů a daňků. Loni si na našich zvířatech někdo začal cvičit psy, zřejmě na pytlačinu. Bylo to hrozné, ráno přijít na farmu a nacházet porvané a zakousnuté jeleny. Průkazně tam ty psy někdo pouštěl schválně, protože jsme našli prostřižené ploty. A tak mi, jako pejskařce, dal šéf za úkol opatřit vlastni psy na ochranu našich zvířat.
S tím se samozřejmě vrátila plnou silou vzpomínka na toho nádherného kavkazana, a i když jsem se tvářila, že hledám co nejvhodnější plemeno - v sobě jsem měla jasno - kavkazský pastevecký pes. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem dostala spojení na pana Milana Sršně z Rychnova nad Kněžnou, od kterého mám obě štěňata, dnes dospěláky. Draka (Dag Dramijos) a Nasťu (Elen Dramijos).
V odborné literatuře toto plemeno popisuji jako agresivní a těžko zvladatelné, co ty na to? Ono asi záleží na výchově. Možná, že za to, co teď řeknu, si budu za rok spílat, ale mám pocit, že toto jsou pověsti dosti nafouklé. Zřejmě když si někdo kavkazana pořídí jako agresivní plemeno, tak se i k němu chová. Šoupne ho do kotce, všude tahá na řemenu a obdivuje každý štěk a říká: Jo ten je vostrej! Pak má skutečně agresivního psa. Já jsem se k nim od začátku chovala jako k normálním psům. Mám za sebou zkušenosti s voříškem, kolii a 25 let mě provází erdeláci.
Moji kavkazani jsou agresivní vůči cizím psům, ale nejsem si jistá, jestli to je skutečná agresivita. Je to spíš o tom, že už půlroční pes vypadá jako dospělák. Majitelé jiných psů se ho samozřejmě bojí. A tak trochu je to o tom, že bezva hra kavkazáka je dost krutá. Takže abych předešla nepříjemnostem v případě, že bylo na procházce nebezpečí potkání cizího psa, hned jsem si svoje připnula na vodítko. A postupně se z vrtění ocásku stalo točení a vrčení. Na mého erdela jsou však hodní, uznávají ho a rozhodně se o něj nebojím. A agresivita vůči lidem? Sama jsi viděla, jak sladcí broučci v rámci své rodiny a nejbližších přátel to jsou. Ale k cizím lidem se sladce nechovají, to určitě ne!
Vyšlo: Zelos 1998, NP - Zvířetník 2000, NP - hlavní strana 2000
Kavkazské úsměvy
To jsem vám jednou na procházce s Dráčkem potkala asi desetiletého chlapce v kraťasech, na nose brýle, na zádech batůžek a v rukou držel nějaké mapy. Zadíval se velmi důkladně na Draka a zeptal se: "Paní, proč máte medvěda?" "To není medvěd, ale kavkazský pastevecký pes," odpověděla jsem mu. Chlapeček si Draka opět znalecky prohlédl a vypadlo z něj: "Ba ne, je to medvěd, já byl v zoologické zahradě a tam jsem ho viděl." Já na to zase, že ne, že je to pejsek. "Tak když je to pejsek, tak ať zaštěká." A bylo hotovo, protože štěkání na povel jsem své kavkazany věru neučila a chlapeček odešel v přesvědčení, jak jsem hloupá, když si myslím, že mám psa. Jindy jsem zaslechla rozhovor: "Maminko, co je to za zvíře?" "Já nevím, asi malá kráva."
Kouzelný zážitek mám také s Nastěnkou, když byla ještě malé štěňátko a seznamovala jsem ji s civilizací. Ta se jí velmi nelíbí, ale pro toto mám pochopení - jaký pes, takový pán, nebo je to naopak? Na autobusové zastávce jsem čekala s Nastěnkou na vodítku na manžela. Nasťa měla očička jak na pérkách - tu jí vystřelily támhle, tu pak onde a hrozně chtěla zpátky do auta. Lidé okolo ji obdivovali, moc se jim štěňátko líbilo, až k nám nakonec jedna paní přišla se poptat co je to za plemeno, a bylo vidět, že otázek má připraveno více. Avšak udělala věc, kterou udělat neměla. Přiblížila se k Nastě příliš a vztáhla ruku na pohlazení. Ne, nelekejte se, žádná prokousnutá ruka z toho nebyla. Bylo to daleko horší. Nasťa se tak lekla, že se poblinkala. Paní k nohám vrhla celou, ještě ani nenatrávenou myš. Reakce oné důstojné paní se nedá ani popsat. Myslím, že si to dovedete všichni představit. A pro pořádek dodávám, že jsem myšku za ocásek vhodila do odpadků.
Ale nejen venku se dá zažít něco veselého. Kavkazáci mi denně předvádí svou inteligenci a schopnost logického uvažování - když udělám tohle, pak se stane tamto.
Velmi rádi mlsají a velkou radost jim udělám třeba Pacholíčkem. A stalo se toto: Drak dostal dva kelímky, Nasťa dva kelímky. Pustili se do blaženého blemcání, když tu najednou Nastěnka vyskočila a upalovala k plotu s velkým štěkáním. Dráček zpozorněl a šel se podívat, na co to ta ženská bufe. Přesně na toto čekala Nastěnka, udělala čelem vzad a šmahem vymetla všechny kelímky. Dráček, který zjistil, že nebylo nač štěkat, se vrátil ke kelímkům již prázdným.
Jindy si zase Nasťa přinesla ze svých zásob takovou fujtajblovou kostičku. Moc jí chutnala a Dráček ji chtěl samo sebou také. A právo silnějšího je právo silnějšího a Dráček jí kost s velkým zavrčením sebral. Nasťa se chvilku snažila ji packou vydloubnou zpět, odvést Drakovu pozornost jinam, ale kdepak, ten si už spokojeně chroupal. Tak se moje milá holčička odbatolila pryč a za malou chvilku se s čímsi v tlamičce vrátila a to cosi důkladně olizovala. Dráček zpozorněl, snažil se to cosi očmuchat, ale Nasťa si to poodnesla dál a zavrčela. To si dovolila moc, řekl si zřejmě Drak a skočil po ní, s velkým "Vrrrr" ji odehnal. Ale ta už na to čekala, vyskočila, popadla svou starou kost a zmizela. Dráček zůstal nechápavě stát nad kusem cihly.
Vyšlo: NP - Zvířetník 2000
Kavkazáci jsou dobrými hlídači, ale i dobré chůvy
Jeleni a kavkázáci - jak to jde dohromady? Jak se snášejí? Jak jsem vůbec přišla na myšlenku si tyto psy pořídit? A proč?
Celý náš příběh začíná v roce 1990 na Světové výstavě psů v Brně. Vystavovala jsem tam svého erdela Ajvíka. A tak jak to na výstavách chodí, přepadl mě hlad a chuť na kávu. I vyhledala jsem příslušný stánek, samozřejmě kdo mě zná, tak ví, že řízkový, že. A v tu chvíli se z pod stolku ozvalo temné zavrčení a než jsem se stačila nadechnout, stál přede mnou pes. Tedy Pan Pes. Nádherný, hrdý, medvídek k obejmutí, ale s pohledem, který nedovolil nic jiného než v pozoru stát. Pak se od stolu ozvalo jakési "ssss", pes zvrátil oči v sloup, šlehnul pohledem po páníčkovi - dnes už vím, že mu říkal něco na způsob: "Jéjky, no to je votrava, já vím, že jsem ti slíbil, že budu hodnej, hele, vždyť už vlastně ležím, achichjo, tyhle výstavy, to je hrůza,ach jo."
Tehdy jsem poprvé v životě viděla živého kavkazského pasteveckého psa. A okamžitě jsem se do něj zamilovala. Láska na první pohled se tomu říká.
Hned po návratu domů jsem důkladně pročetla veškerou přístupnou literaturu o těchto psech. Smutně jsem se rozhlédla po bytečku 2+1 v panelákovém domě s ústředním topením. Uklidila jsem literaturu a ponechala si jen vzpomínku na nádherného psa, kterého jsem však musela zařadit do kategorie - nedostupný.
A život šel svými cestičkami dál. Jaro roku 1994 bylo pro mě šťastné. Tak nějak se stalo, že jsem se dostala v rámci Výzkumného ústavu živočišné výroby, kde pracuji teď již dvacet let, do oddělení svých nejtajnějších snů - oddělení Etologie - a rovnou k jelení skupině.
Naše farma byla úplným rájem. Holky, tedy laně, vzorově ovládaly například přivolání na jméno. Většina zvířat byla zcela ochočená. Kolegyně Jitka je doma odchovala na "flašce", byla jim mámou od prvních krůčků. Náplní naší práce není zvířata trápit, jak se každý lekne, když slyší slovo - výzkum. Zkoumáme například vliv sociálního postavení jelena na růst paroží, mateřské chování, hry. A k tomu ještě prosedíme hodiny a hodiny na posedech ve volné přírodě, kde sledujeme například říjné chování daňků.
K našim jelenům a daňkům na farmě jsme měli a máme víc než vřelý vztah a o to více nás postihla doslova a do písmene katastrofa v jarních měsících roku 1997. Nikdy již nezapomenu na to hrůzné ráno, kdy jsem přišla na farmu a žádná laň mě nepřišla přivítat. Viděla jsem je v koutě výběhu nervózně přešlapovat. Pokračovala jsem k dalšímu výběhu, kde byli jeleni. Naskytl se stejný obraz. Dorazila jsem k výběhu špičáků. Když mě uviděli, začali zběsile běhat z kouta do kouta, a tu jsem uviděla zcela zakrvácenou káď na vodu. Pořádně jsem se rozhlédla. Tři jelínci leželi různě po výběhu. Letěla jsem k prvnímu. Byl roztrhán na kusy...
Druhý den se toto opakovalo. Pak došlo na laně. Umíte si představit to bezbřehé zoufalství, když chodíte mezi potrhanými, mrtvými zvířaty? Laním z bříšek vykukovaly nožičky ještě nenarozených koloušků. A nejhorší na tom byla naše bezmocnost.
Pitvy jednoznačně prokázaly, že jeleny usmrtila psovitá šelma. Bylo jisté, že nešlo o psy toulavé. Jednak tuláci by se jistě nažrali a z našich zvířat nechybělo maso žádné, a pak, těžko by po sobě očistili ploty od srsti. Ta zůstávala nešťastným zvířatům na kopýtkách. A také by neodstranili plotovou strunu. Rovněž když se v noci držela hlídka - střídala se bezpečností agentura s myslivci a také chodil na noční náš kolega, bývalý myslivec, který měl legálně zbraň - tak se nic nedělo. Ale stačilo zaspat a už byly další ztráty. Vůbec jsme nechápali a ani do dneška nechápeme, co se vlastně stalo. Chodil na naší farmu nějaký sadista a pouštěl své psy na naše jeleny, aby se kochal utrpením zvířat? Nebo si někdo nacvičoval zákus na psí zápasy? Ale nejspíš si kdosi vycvičil psy na pytláctví. Nakonec i tomu napovídá určitý scénář. První zvířata roztrhaná a poslední dvě laně byly již čistě zakousnuté, bez škrábanců po těle. A tím drama skončilo. Ztráta dvaceti zvířat, ztráta finančně nevyčíslitelná. Pachatel samozřejmě neznámý. A co teď?
"Musíme si pořídit vlastní psy, kteří by to tady chránili. Ty se pejskařinou zabýváš, tak nějaké ovčáky sežeň" - pravil můj šéf. Jak to řekl, tak se mi okamžitě vybavila vzpomínka na Brno, a po tom všem utrpení jsem zajásala. Vždyť já nakonec můžu mít kavkazáky, jupííí. A tak na farmu přišel Dráček s Nastěnkou.
Zajímalo by mě, kolik kavkazáků a ostatních pasteveckých psů se věnuje svému skutečnému poslání - to jest ochraně stád. Umím si velmi dobře představit, jak se "začleňují" ke stádu ovcí, koz, ale kterak je seznámit s jeleny?
Pustit štěně do výběhu by byla úkladná vražda, obzvláště pak k jelenům, kteří měli se psy své zkušenosti. Ti útočili i po Ajvíkovi, a toho dobře znali i z dob klidu. Nepřipadalo mi mnoho výchovné chodit mezi jeleny se štěnětem na provázku v jedné ruce a v druhé mít klacek na odhánění zvířat. Navíc jsme v té době vlastnili i dva kanadské jeleny Wapiti, kteří se vyznačují vysokou agresivitou, a k tomu ještě váží cca 500 kilo. Takže k vraždě bych mohla ještě přičíst sebevraždu.
Meziplotí pro psy se teprve stavělo a psíci potřebovali někde běhat, seznamovat se se svým novým domovem. Tenkrát jsem dostala spásný nápad, kterak to udělat, aby si pejsci pořádně jeleny načmuchali a naopak. Máme šest výběhů. Tři výběhy obsazené, tři volné, aby dorůstala tráva. Pejskům jsem nechala k disposici volné výběhy, ale měla jsem strach, aby si na některý neudělali návyk, nepovažovali ho za výhradně svůj, i když samozřejmě svoje ohrádky s boudičkama měli. Byl podzim, tráva již nerostla, a tak jsem začala s kočováním. Myslím , že nejenom kolegové v práci, ale i jeleni si mysleli, že jsem zešílela, v říji je honit a to tak, že každý týden.
Přišla zima. Jeleni už byli pouze ve svých zimních výbězích. S manželem jsme prožili první Vánoce na farmě s pejsky a Nový rok jsme přivítali s Ajvíkem, Dráčkem a Nastěnkou na seně, aby se broučkové naši malinký nebáli rachejtlí, vždyť to všichni znáte. Rozkvetly kočičky, jaro zabouchalo na vrata, a všichni jsme se těšili z veselejších dnů. Ráno jsme si s pejskama natahovali vycházky, radovali jsme se z každého zeleného lístečku. Ve výbězích přibyla nově nakoupená zvířátka.
Ale přišlo ráno, kdy mě u vrat nevítali pejsci. Přiběhli z hloubky farmy, s cizím pohledem, jen tak řekli "čau" a upalovali zpět. Utíkala jsem za nimi. V posledním výběhu byli daňci. Co se děje? Při pohledu do výběhu se mi udělalo mdlo. Pobíhali tam dva němečtí ovčáci, byli zkrvavení, a tři daňci tak nějak divně leželi. Moc dobře jsem tento pohled znala z roku minulého. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela vrata výběhu. Kavkazáci mi málem podtrhli nohy, kterak vyrazili do výběhu, a neomylně se pustili do psů. Rvačka to byla převeliká. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak cizí ovčák strhl Dráčka do kaliště. Byl to nerovný boj, vždyť Dráček byl vlastně ještě mimino, nějakých deset měsíců mu bylo, a Nastěnce o dva méně. Ale pravdou také je, že ovčáci byli již po svém smrtícím díle unaveni. A tak se tak nějak stalo, že nakonec ovčáci utíkali k plotu, štěňata za nimi. Nastěnce se ještě povedlo jednomu ukousnout kus ocasu. Ovčáci snadno překonali plot, protože meziplotí ještě stále nebylo hotovo, a vnější staré ploty byly již strženy.
Dráčci sklidili velkou slávu, první skutečně aktivní hlídací akce byla splněna na jedničku. Ač z nich krev stékala, ani kapka nebyla jejich. Jasná věc, že jsem okamžitě volala veterináře, jejich dvorního lékaře, aby je důkladně vyšetřil. Hned po tomto incidentu jsme se konečně dočkali meziplotí, a asi tak po třech týdnech funkčnosti tam Dráček už německého ovčáka zakousl. A přeji si a doufám, že to byla poslední krev, která farmou protekla.
Kterak kavkazáci hlídají své teritorium? Skvěle. Váš plyšáček míšáček co zrovna leží na zádech s vyšpuleným bříškem na drbání se ve vteřině dokáže změnit v dělovou kouli a několika skoky doběhnout ke kilometr vzdálené bráně, kde se vyskytne něco podezřelého.
Ale jak se snáší s jeleny a daňky? To jsem takhle ráno přišla na farmu. Dráček mě radostně vítal a po Nastěnce ani vidu, ani slechu. Hledala jsem ji, volala a nic. Jen mi přišlo podezřelé, že nikde nevidím ani daňky. Šla jsem tedy do výběhu daňků, potichoučku se přiblížila k jejich boudě. Nastěnka tam spokojeně spinkala, bokem opřená o jednoho z nich. V klidu leželi i daňci, zřejmě již prokoukli, že když jsou klidní psi, pak je všechno na farmě v pořádku.
Nastěnka mi také velmi pomáhá v nejkrásnějším období faremního života. Tím jsou porody, odborně či spíše myslivecky řečeno - kladení kolouchů.
Bohužel se to málo ví, ale jelení máma není se svým kolouškem stále. Své mládě odkládá. Alespoň v prvním týdnu po porodu. Koloucha nakrmí, odvede ho na bezpečné místo, kde koloušek zalehne a má povinnost se nehýbat, neupozorňovat na sebe, dokonce nesmí ani vydávat pach. Laň se jde pást a když uzná za vhodné, že je čas na další krmení, pak se teprve vrátí na místo, kde koloucha nechala. Je-li vše v pořádku, zavolá ho a to je signál, že může vstát, nabaštit se a pak zase vyhledat nové bezpečné místo k ležení. Zuřím pak u různých televizních zpráv, kde se kdekdo rozněžňuje, že našel ubohého sirotka, kterého matka opustila. Veřejnost nad "sirotkem" roní slzy. A já roním slzy nad ubohou mámou, co s nadupaným vemínkem jde nakrmit svoje miminko a hledá marně.
Farma je v tomto atypická. Poměrně malé prostory pro hodně zvířat. A tak se stává, že sem tam, některý koloušek zajde až do koridoru, což je spojovací cesta ke všem výběhům, a kde se také kavkazáci často zdržují. Dráček si kolouška nevšimne, ale Nastěnka je prostě ženská, no. Když přijdu, tak mě k takovému kolouškovi dovede a tiše si lehne vedle něj. Tím se k němu hravě dostanu i já a můžu ho v náručí odnést do příslušného výběhu.
Když je v koridoru jen jeden kolouch, Nasťa se v okamžiku, kdy už já zvířátko pevně držím, sebere a jde si po svém. V případě, že se někde ještě vyskytuje jiný koloušek, zůstává ležet až do mého návratu a pak jdeme dál.
Dráček si jelenů téměř nevšímá, jen když na něj některý zaútočí, tak na něj bufne - "neotravuj" a jde si dál. Nastěnka si již mezi laněmi našla kamarádky, s kterými si hraje a rošťačí. Díky kavkazanům můžu klidně psát tyto řádky a jsem jim za to vděčná. Kavkazák je droga. V okamžiku, kdy člověk pozná jeho nádheru fyzickou i duševní, pak bez něj nemůže žít.
Vyšlo: Pes přítel člověka 2/2000, Zpravodaj KRAOP 1999, Zpravodaj KPP 4/99, NP - Zvířetník 2000, Zpravodaj AFCHJ 2001
Povídání o kavkazských pasteveckých psech
Přiznávám se otevřeně a upřímně, že jsem netušila, kolika otázkami budu zaplavena po svém slibu, že odpovím na vaše dotazy. A víkend je tu a já většinu mejlů dokonce ani nestačila pořádně přečíst. To je tedy situace. Lapla jsem se do vlastní pasti. Co s tím?
Páteční večer byl úžasný. Dokončila jsem všechny práce kolem jelenů, kavkazáci si večeří také dokulata zaplnili bříška, dokonce i malá kyselinka Boominka pravila, že snad už ani nemůže, ale pro jistotu u misky zůstala ležet. Teplý večer přímo lákal k tomu, abych uvedla na svou oblíbenou lavičku. Konečně chvilka odpočinku po rušném dni.
"Nastěnko, holka moje stříbrná, pojď mi poradit, co mám o vás kavkazácích napsat, prosím." Nasťa se zvedla ze své pozorovatelny, sedla si přede mne a položila mi hlavu do klína. Zadívala se mi do očí. Typický pohled silného, hrdého, sebevědomého, ochranitelského kavkazana. Jeho oči jsou plné lásky a něhy a zároveň je to pohled divoké šelmy, pohled vonící dálkou, obrovskými nespoutanými pláněmi, přírodou. Ta divokost mě vždy fascinuje. Vše je ještě podbarveno právě probíhající jelení říjí. Jelen troubí: "Hej hola, já jsem tady král", a druhý mu odpovídá: "No to se ještě uvidí"...
Díky Nastěnko, díky jeleni - už vím co psát.
Nemohu jinak, než ocitovat svého kamaráda přes kavkazáky - Miloše Truksu, který ve své knize píše: Lidé, kterým se líbí kavkazák a chtějí si ho pořídit, možná jen potřebují hlídače (pak si sotva mohli vybrat lépe), ale možná v něm podvědomě hledají vzpomínku na ty zašlé časy, kdy pes střežil bezpečí domu proti všem, aniž by si cenil svého psího života více než bezpečí své lidské smečky. A právě kavkazák je nejspíš přímým potomkem těch psů, u nichž to všechno začalo.
Ano, to je ono. Ta podvědomá vzpomínka... Zkuste si na pár okamžiků zavřít oči a představit si PSA. Na chvilku zapomeňte na svá oblíbená plemena, na své vlastní pejsky. Jaká představa se vám před očima vynoří? Nejsem kouzelník a přesto vím, že jste viděli psa, který se velmi podobá kavkazanovi.
Kavkazský pastevecký pes je prastaré psí plemeno, někde jsem i četla, že je dokonce přímým potomkem severských vlků. V dávných dobách to byly polodivoké šelmy, jejichž pracovní náplní bylo střežit stáda před vlky, medvědy, sněžnými levharty a lidmi. Chovatelstvím se pastýři nijak netrápili. Existovala pouze selekce pracovním stylem: "Jo, tys prohrál souboj s vlkem? Tebe živit nebudu", a následovala smrt. Zrovna tak dopadl jedinec, který projevil agresivitu vůči svěřeným zvířatům. Pastýř také neměl mnoho času se zabývat pohodlím psa a jeho stravou. Teritorium, které psi měli hlídat, "označil" rozhozenými kůžemi, které se staly pro psa stanovištěm. A k snědku měl pes jen to, co si sám opatřil.
Čistokrevný chov těchto psů začal v Rusku v první polovině minulého století. Vojáci z něj chtěli udělat plemeno služební. Dokonce i ve starších standardech se dočteme, že se dá úspěšně vycvičit jako služební pes, ale pravda to není. Pro hrdého, dominatního kavkazáka, který těžko snáší být uzavřen v malém kotci a ještě k tomu být podřizován cvičáckému drilu, je toto cizí. Nakonec byli kavkazani označeni jako nevycvičitelní, útoční, nebezpeční a zlí. Díky tomu kavkazský pastevecký pes neprošel žádnou módní vlnou a jeho nádherné povahové vlastnosti se zachovaly do dnešních dní.
Jaký je tedy dnešní kavkazák ? Miluje svého pána, svoji smečku a chrání všechno - rodinné domky, zahrady, objekty, stáda, vše co vám patří, co hlídat má, včetně vás. Velmi dobře si uvědomuje svou sílu, pracuje samostatně a nezávisle. Práce kavkazáka je různá. Sám posoudí, jestli stačí u plotu jen tak výstražně bufnout, jen opticky oddemonstrovat svou sílu, ale jsou i práce, kdy se z kavkazana stane šelma. Naprosto v tichosti se skrýt a pak na jistotu vyrazit.
Pracuje selektivně. Není to žádný ublafaný strážák, který štěká a útočí na všechno co se hne. Velmi dobře rozlišuje procházkáře, kteří kolem farmy chodí téměř každý den. Zná i jejich pejsky. Pamatuje si psy, se kterými si jako štěně ještě volně hrál na loukách. Ale běda psu cizímu, běda člověku podezřelému, neznámému, který by se odvážil vstoupit do jeho teritoria. Když zaútočí, nelze ho odvolat. Pes řádně plní svou pradávnou povinnost a není možné si to vysvětlovat jako neposlušnost - jak tvrdí majitelé kulturních plemen z kynologických cvičišť.
Chci kavkazáka, kterak se mám na jeho příchod do rodiny připravit? Tento dotaz je nejčastější. Jestliže skutečně chcete vlastnit kavkazana, pak se nejdříve zamyslete sami nad sebou. První otázkou je, jestli máte pro budoucího psa PRÁCI. Práce - hlídání je jeho životní náplň. Bez práce se v lepším případě ukouše nudou a vám to " vrátí" v naprosto nevhodném okamžiku, kdy jeho nahromaděná agresivita "bouchne". A může být nasměrována i proti vám samým. Zvažte, jestli máte dost trpělivosti na důslednou výchovu - ne výcvik, ale výchovu tohoto psa. Nepropadejte iluzím, že dospělého psa zvládnete fyzicky. Leda silný, sportovně založený muž zvládne slabší fenku... A přesto třeba na výstavách vidíme mohutné a silné psy, které v kruhu vodí žena, a na první pohled je jasné, kdo je silnější.
Kavkazský pastevecký pes, pokud mu porozumíte, vás vtáhne do svého světa, kde existuje jen dobro a zlo, kompromis je pro něj slovo neznámé. Avšak ctí vaše přání. A vaším přáním je mít vychovaného psa. S výchovou musíme začít okamžitě, od převzetí štěňátka od chovatele. A musíme mít na zřeteli to, že co by měl umět každý pejsek, kavkazan umět MUSÍ. Tak jak by se měl chovat každý majitel psa, majitel kavkazáka se chovat MUSÍ.
Začínáme samozřejmě přivoláním, ale je pravda, že tento cvik časem mizí. Jak to? Já například netuším, zda-li moji psi tento cvik ještě ovládají. Když jsme pospolu, mám je stále kolem sebe. A když vyrazíme na procházku, pak je mám v zájmu svém na pevném vodítku a náhubek je samozřejmostí. A tak nejdůležitějším cvikem, který pes musí ovládat za každé situace, je povel: "K noze". Je to cvik, který je "tajemstvím" všech majitelů kavkazů, je to onen cvik, který umožní i zmíněným ženám vystavovat psa ve výstavním kruhu, je to cvik, který nás majitele kavkazáků chrání před kampaněmi proti nebezpečným psům. Je to cvik, který musíme nacvičovat důsledně, s rozmyslem, a nikdy nesmí nastat situace, že by ho pes neudělal. I kdyby nás mělo přejet auto, i kdyby jsme se topili - pes na tento povel musí přijít k noze, nesmíte dovolit, aby tento povel zůstal byť jednou jedinkrát neukončen správně.
A k tomu samozřejmě patří chůze u nohy, máme-li v plánu jezdit na výstavy, pak je dobré si občas zacvičit i obraty.
To nejdůležitější jsem myslím řekla a ostatní je spíš přihrávka pro výcvikářku paní Brunclíkovou, která je rovněž majitelkou kavkazana.
Ale ještě se vrátím k tomu, že pes ctí vaše přání. Rovněž velmi dobře pozná, jakou máte náladu. Reaguje na vaše pocity. Ví, kdy se něčeho bojíte, kdy se cítíte nejistě. Nevím jakými cestami se k vědění dostává, důležité je, že to funguje. Abych byla zcela konkrétní, vylíčím vám jednu příhodu z loňského podzimu. Ten večer bylo odporně. Déšť, za nehty zalézající zima. Přijela jsem se soumrakem na farmu. Farma je na samotě, silničky okolo jsou ověšené zákazy vjezdu. Vystoupila jsem z auta, popadla bágly s baštou pro psy, a když jsem zamykala auto, přijelo za mnou auto jiné a řidič zaparkoval tak, že mi znemožnil výjezd. Myslela jsem si že zabloudil, že se chce zeptat na cestu, ale to ne. Auto vypnul a zůstal v něm sedět. Urychleně jsem vrazila na farmu a říkala jsem: O co tu jde?
Ale ještě jsem byla vcelku klidná. Dala jsem pejskům večeři, obešla stáda jelenů, a auto tam stálo dál. Řidič už musí být mražený... A proč nepopojede někam jinam, vždyť vidí, že budu potřebovat odjet. A začala jsem se bát. Psy řidič neviděl. Ti auto tiše sledovali ze svých stanovišť. Když už jsem byla sama asi po dvou hodinách dostatečně mražená a strach mnou již cloumal, popadla jsem Dráčka, vzala jsem ho na vodítko, narazila mu velmi "ležérně" náhubek - jen tak na poslední dírku pásku, a vyrazila ven. Drak ani sekundu neváhal a okamžitě zaútočil na auto. Náhubkem práskl do okénka u řidiče, až mu náhubek ulít. V ten moment řidič svůj vůz nastartoval a odjel. Ještě musím dodat, že není Dráčkova záliba honit a útočit na auta. Normálně by si ho ani nevšiml a byl by radostný, že jdeme ještě na jednu procházku.
Příhod tohoto ražení mám na celou knihu a možná ještě víc. Nebudu vás však tímto dále zdržovat. Jen bych se ještě zastavila u jednoho tématu, které s "telepatií???" silně souvisí a je také častým vaším dotazem. Kavkazáci také reagují na moje leknutí, což je ve svém důsledku docela nepříjemná vlastnost. Může se to klidně stát třeba na procházce. Jak už jsem v nějakém svém komentáři k něčemu psala, když vidím cyklistu nebo běžce, vděčný to cíl pro psy, zavelím již víte jaký povel - K noze, a zapochoduji mimo cestu. Ale nebyla bych upřímná, kdybych neřekla, že se občas stane, že běžce nevidím, nevím o něm, a najednou za mnou něco zadupe v těžkém dechu - a já se leknu. Pes na vodítku zareaguje okamžitě.
O tomto by mohla také vyprávět má kamarádka, která zná moje kavkazáky od jejich miminkovského věku. To bylo tak, byla jsem na farmě zabraná do práce - něco jsem ťukala do psacího stroje, nevnímala jsem okolí. A najednou se ozvala rána, křik, vrčení a zuřivé štěkání. Tato kamarádka mě přišla "přepadnout". Kavkazáci s ní ostře vyběhli. Ovšem když návštěvu čekám a mám z ní radost, pak jsou radostní i pejsci a nehrozí žádné nebezpečí zakousnutí i pro ně neznámého člověka. Pravda, někdo se jim líbí víc, někdo míň, ale respektují mé přání a podle toho se chovají.
Když už jsem nakousla tu telepatii - ona působí nejen ode mne ke psům, ale i já jsem schopná zachytit jejich pocity. Snad nejsilněji jsem toto prožila v březnu, když přijela k Dráčkovi nevěsta na krytí. Chovatel u nás svou fenku Dynu nechal pár dní. Myslela jsem si, že Nastěnka bude hlídat farmu sama, a Dráčka s fenkou jsem zavřela v jelením zimovišti, aby nebyli rušeni. Jenže první večer, když už jsem byla dávno v posteli, dočetla posledních pár řádek knihy, hodiny ukazovaly už téměř půlnoc, popadla mě úzkost. Viděla jsem před sebou nešťastného Draka a bylo to tak silné, že jsem na sebe naházela oblečení, došla si do garáže pro auto a v podstatě v noční košili dojela na farmu. Dráček seděl před farmou a přes bránu si povídal s Nasťou. Kterak se dostal ze zimoviště dodneška netuším. Dyna na zimovišti byla, seděla v koutku výběhu a z očiček se jí koulely slzy: "Proč mě Dráček nemá rád?" Měl ji rád, nakonec devět narozených klubíček je důkazem. Ale povinnosti mají přednost. Dráčkovou povinností je ostraha farmy. Přátelé, řekněte mi, napadlo by někoho z vás, že pes odejde od háravé, připuštění schopné feny?
A co na závěr? Jestliže máte pro kavkazského pasteveckého psa hojně práce, dopřejete mu mnoho pohybu a budete jeho pečlivý, rozumný a spravedlivý vychovatel, pak vám tohoto psa doporučuji. Budete v něm mít vy i celá vaše rodina úžasného kamaráda a přítele, který na vás nedá dopustit. V jeho blízkosti se budete cítit naprosto volní, bezpeční, zahrnutí něhou a láskou.
Jeho teritorium bude vše co patří vám. A je úplně jedno, jestli hlídané místo opatříte lankem, nebo třímetrovým klopeným plotem. Každý plot je pro kavkazana jen symbolika - pohozená kůže starých pastýřů.
Vyšlo: NP - Zvířetník 2000
Kavkazký pastevecký pes II
Často se setkávám s nářky farmářů - mám pozemky, na nich zvířata, perfektní ploty, případně i ovčácké psy, skvělé výsledky, ale špatné spaní. Tu někdo viděl na polích toulavé psy, případně se v okolí vyskytují vlci, a o zlodějích a pytlácích slyšíme denně v televizních novinách. Jak mám řádně zabezpečit svojí farmu? Na toto mám jedinou odpověď - opatřete si pasteveckého psa, nejlépe kavkazského.
Kavkazský pastevecký pes je prastaré psí přírodní plemeno, které nás provází od dob, kdy jsme se teprve učili obdělávat půdu. Dle nejnovějších vědeckých poznatků se dá soudit, že je přímým potomkem severských vlků. V dávných dobách to byly polodivoké šelmy, jejichž pracovní náplní bylo střežit stáda před vlky, medvědy, sněžnými levharty a lidmi. Chovatelstvím se pastýři nijak netrápili. Existovala pouze selekce pracovním stylem: "Jo, ty jsi prohrál souboj s vlkem? Tebe se živit nebudu" - a následovala smrt. Zrovna tak dopadl jedinec, který projevil agresivitu vůči svěřeným zvířatům.
Čistokrevný chov těchto psů začal až v Rusku v první polovině minulého století. Chtěli z něj udělat plemeno služební. Ovšem to není nic zajímavého pro hrdého, dominatního kavkazáka, který nesnáší být uzavřen v malém kotci a ještě k tomu snášet cvičácký dril. A tak byli kavkazani označeni jako nevycvičitelní, útoční, nebezpeční a zlí. Díky tomu kavkazský pastevecký pes naštěstí neprošel žádnou módní vlnou a jeho nádherné povahové vlastnosti se zachovaly. Osvědčuje se jako stoprocentní hlídač nejrůznějších objektů a je jen škoda, že je málo využitý pro své prapůvodní poslání - ochranu stád.
Jak už jsem naznačila, jde o přírodní plemeno psa, které se od kulturních plemen psů velmi líší. Od kavkazáka nemůžeme čekat, že bude absolutně poslušný, miloučký, ochotný se kdykoliv s páníčkem pomazlit, dělat mu kašpárka - prostě se chovat tak, jak známe psy kulturní. Pastevecký přírodní pes má svou dalo by se říct životní filosofii.
Je to vysloveně strážní pes, který miluje svého pána a chrání všechno - objekty, stáda, vše co vám patří, co hlídat má, včetně vás. Velmi dobře si uvědomuje svou sílu, pracuje samostatně a je až extrémně nezávislý.
Člověk, který se rozhodne si kavkazana pořídit, by měl vědět, že jeho pes nebude nikdy absolutně poslušný. Jeho majitel je hlavním objektem ostrahy. Člověk je tvor nedokonalý a neví, že v okamžiku, kdy se rozhodl pejska přivolat nebo mu dát něco dobrého k mlsání, se na druhém konci farmy vyskytla podezřelá osoba, kterou pes musí náležitě prověřit. Pes řádně plní svou pradávnou povinnost a není možné si to vysvětlovat jako neposlušnost - jak tvrdí majitelé kulturních plemen z kynologických cvičišť.
Práce kavkazáka je různá. Sám posoudí, jestli stačí u plotu jen tak výstražně bufnout, jen opticky oddemonstrovat svou sílu, ale jsou i práce, kdy se z kavkazana stane šelma. Naprosto v tichosti se skrýt a pak na jistotu vyrazit. Můžu vám povyprávět příběh z Moravy, kde začala řádit skupina zlodějíčků a úspěšně vykrádali sklady střežené německými ovčáky. Až do té chvíle, kdy se pokusili vykrást sklad v objektu střeženém kavkazany. Strážný, majitel kavkazanů, vůbec netušil, že se v jeho objektu něco děje. Až když vyrazil na pravidelnou obchůzku, našel otevřený sklad, stopy po autě a kaluž krve. Ano, jeho kavkazani si poradili bez jakékoliv újmy na svém zdraví sami, naprosto tichým způsobem, takže lupičům pistolka v kapse byla k ničemu. Ze skladu samozřejmě nebylo ukradeno vůbec nic.
Jak již bylo řečeno, ve VÚŽV mám dva kavkazské pastevecké psy, kteří velmi úspěšně stráží jelení farmu. Farma je zhruba čtyřhektarová a kolem je pro psy přistavěno meziplotí. Mají rovněž přístup do koridoru - spojovací cesty ke všem jelením výběhům, a nechávám psům otevřené volné výběhy. Každý má svůj kotec s krásnou boudou, ale tohoto zařízení využívám násilně jen já, když hárá fenka. Jinak boudy zůstávají bez povšimnutí. Psi dávájí přednost vlastním skrýším.
Dřív jsme měli problémy s pytláky, kteří nám například z ohrady ukradli jelena, před pár lety jsme prožili doslova katastrofu, finančně nevyčíslitelnou, když si zřejmě kdosi u nás cvičil psy na pytlačení. Přicházeli jsme na farmu a nacházeli pokousané, roztrhané jeleny, aniž by chybělo maso. Z břich ubohých roztrhaných laní koukaly kolouší nožičky. A pak nám zase někdo prostříhal ploty a přišli jsme o daňky. Zoufale jsme přemýšleli co s tím. A pak přišel nápad - pořídit si kavkazské pastevecké psy. Po dvou incidentech s cizím psem na farmě (poslední skončil zakousnutím německého ovčáka) máme na farmě klid.
A jak s psíky vycházím, když jsou to údajně takové krvelačné bestie, které klidně pokoušou vlastního pána? Velmi dobře. Naučila jsem se číst řeč jejich těla. Naprosto přesně vím, kdy jsou ve střehu, kdy je zbytečné je obtěžovat nějakým povelem. A zrovna tak poznám, kdy jsou naopak připraveni k důvěrnostem, k pomazlení. Přes kulturní plemena psů jsem se náhodně dostala ke kavkazákům. A už teď vím, že jiného psa nechci. S milujícím kavkazanem po boku se člověk nebojí vlka nic.
Vyšlo: Náš chov 2/2000, www.chovpsu 3/2002
Jak je to s povahou kavkazáka?
Žijeme v bouřlivé době. Jedna pohroma za druhou. Ještě pořádně nevíme, kterak se budou naši psi posuzovat na výstavách, když je rozhodčí povinen vyloučit z kruhu psa vykazujícího agresivní chování, ČMKU přikazuje takovému jedinci dokonce odebrat i chovnost. Jistě každý z nás vystavovatelů doufá v určitou tolerantnost vůči specifické povaze našich psů, ale budou tolerantní všichni rozhodčí?
Jistě jsme již všichni přidali svůj podpis pod psí petici "Jeden metr" a slyšeli či četli diskriminační návrh zákona č. 805 poslance Kořistky. Majitelé kavkazáků jistě s úlevou vydechli, že to naše plemeno v těch vyjmenovaných není, na rozdíl od podobného zákona třeba v Německu. Pokud však prostudujeme návrh podrobněji, zjistíme, že výčet plemen je neomezený a úředníci MZe mohou neomezeně doplňovat plemena další. Stačí jeden "šťoural", který zaboří nos do standardů, nebo alespoň otevře knížku "Vyberte si pejska", kde se o kavkazákovi dočte, že: "bývají útoční, nebezpeční a zlí.". Není toto snad argument pro likvidaci našeho plemene?
Doufám, že až budete tento článek číst, bude již nekvalifikovaný, diskriminační zákon shozen ze stolu poslaneckou sněmovnou tak, jako to učila vláda. Ale...
Jistě se každý z nás zamyslel, jak to vlastně s tou kavkazáckou povahou vlastně je. Potřebujeme skutečně až nezvladatelně ostré psy, kteří útočí po všem co se hne? A jsou oni opravdu takoví, nebo se to po nich žádá jen na bonitační zkoušce povahy? Je jejich reakce u kolíku opravdová, nebo jen naučená? A jestli je jen naučená, jakou má pak vypovídací hodnotu v chovu? A je vůbec nutné v dnešní době, kdy drtivá většina psích klubů hledí spíš na přátelské chování vůči lidem s vyloučením bázlivých a agresivních jedinců, učit přirozeně ostrého kavkazáka útočnosti? Jistě si daleko víc vážíme přirozené inteligence našeho psa, přirozené ostrosti, které "používá" v případě, kdy on uzná za vhodné, v jehož přítomnosti se jeho člověk cítí v absolutním bezpečí. U "bonitační povahy" však nelze úplně tak spoléhat na jeho - ve svém teritoriu přirozenou - ostrost a až na pramalé výjimky musíme se psem situaci u kolíku nacvičit. NACVIČIT!!!
Bonitační zkouška povahy u kolíku je evidentně mechanicky okopírovaná ze zkoušek běžných služebních psů a zapomíná se na důležitou skutečnost, že služební pes je na tuto zkoušku během celého výcviku připravován, zatímco přirozenému naturelu kavkazáků je podobné chování cizí.. Nakonec samotné přiznání chovnosti většinou, a dříve dokonce povinně, vyžadovalo zkoušku z výkonu. A tak byl pes cvičen, na zkouškách a závodech poznával různé práce figurantů. Dobrých i špatných. Při samotné zkoušce u kolíku se posuzuje něco, co lze nazvat "nacvičenou agresivitou". To je však v přímém rozporu s principem výkonových zkoušek. Pes který se bojí, či je naopak superagresivní - nemůže přece žádnou zkoušku z výkonu splnit..
Pokusme se charakterizovat z tohoto pohledu různé způsoby využívání kavkazského pasteveckého psa. Jsou kavkazani, kteří plní své životní poslání a stráží stáda. Ovce, kozy, skot, závodní koně, plemenné býky, jeleny. Jsou psi, kteří mají za úkol střežit nejrůznější objekty, ať již majetek svého pána, anebo chodí "sloužit" na pozemky cizí, a pak máme psy, kteří hlídají rodinné domky a svoji lidskou smečku, anebo dokonce jsou i tací, kteří vlastně nemají na práci nic, kromě požadavku být krásní do výstavního kruhu. Psi, kteří mají skutečnou práci u stáda či v ostraze čehokoliv, málokdy pracují samostatně. Většinou ve smečce, minimálně ve dvojicích.
Každá tato skupina dostává jinou výchovu. Od psů, kteří hlídají zvířata, se chce, aby byli kingové farmy. Avšak mimo farmu musí být oním kingem majitel. To znamená, že na farmě psi pracují naprosto samostatně, majitel jim do práce nemluví a ani nemusí, protože kavkazák je v tomto oboru profesionál, který při akci používá hlavu. Mimo farmu však majitel svého psa "krotí". Tlumí projevy agresivity, obzvláště když jsou jeho koníčkem také výstavy. Totéž platí pro druhou skupinu psů, tedy pro ty, kteří střeží rozsáhlejší pozemky a objekty svého pána.
Psi, kteří jsou využíváni ke střežení cizích pozemků, již musí projít výcvikem pro podobné použití. Musí být motivováni hlídat v cizím prostředí. Musí se naučit hlídat kdykoliv a kdekoliv, což u kavkazanů problém není, ale jako důsledek podobného výcviku je pak horší ovladatelnost třeba právě na výstavě. Chovají se podle toho, co se naučili, a chtějí samozřejmě hlídat i tam. Opakem jsou pak psi, kteří jsou drženi jen pro radost, nemají žádnou opravdovou práci a jsou vychovávání v podstatě jako psi společenští a dost často navštěvují i cvičáky nebo psí školy.
Podle způsobu používání a výcviku můžeme definovat čtyři skupiny kavkazáků. Jak lze objektivně posoudit jejich povahu testem chování při uvázání u kolíku???
Pes čtvrté skupiny (výstavní chov) bude na zkoušku připraven. Předvede standardní povahu. Naučenou. A nebo také z radosti, že se vůbec něco děje, že si může na někoho blafnout.
Pes třetí skupiny (pes vycvičený k ostraze cizích objektů) předvede standardní povahu. Naučenou.
Paradoxně se do velkých problémů dostanou psi druhé a první skupiny.(necvičení psi, využívání k střežení zvířat nebo domova v souladu se svým založením a určením).
Jakou mají MOTIVACI hlídat sami sebe????? Žádnou. Jsou odhodláni "padnout za své území", ale mimo? Proč? Spolupůsobí také fakt, že tito psi žijí ve smečce, kde mají rozdělené úkoly. Navíc mimo hlídaný objekt mají od pána ZAKÁZÁNO útočit bezdůvodně. Jak chceme tyto psy hodnotit, ocenit a zařadit podle platných pravidel? Jde to vůbec? Prostředí farmy je samoselektivní. Co by si farmář počal se psem, který se bojí? To by byl darmožrout bez užitku. A co s cholerikem v pravém slova smyslu? Farmář by strachy nespal, že jeho psu "přeskočí" a v návalu zuřivosti zakousne jeho nejoblíbenější kozu.
Když píšu, že zkoušku povahy u služebních psů považuji za neobjektivní a nevypovídající o povaze psa, u kavkazáků toto vidím jako naprosto paradoxní a neužitečné, tedy zbytečné.
Jestliže moji psi skvěle pracují, jsou neúplatní strážci stád a mimo objekt jsou ovladatelní, poslušní, chci si chvilky volna s nimi prožít příjemně. Jít na procházku, pohrát si s nimi, pomazlit se s nimi a ne zbytečně marnit čas hodinami na cvičišti, strávenými nacvičováním samoúčelné drezúry s jediným cílem - aby proboha udělali bonitační zkoušku povahy. Učit je, co jsem jim zakazovala, abych je po zkoušce zase učila zakázané. Kam se tady poděla logika a význam pro praktické použití psa??? A co cvičení provede se psem? Už jenom fakt, že se jednomu psu věnuji na úkor jiných, vyvolá rozpory v hierarchii smečky, což může mít negativní dopad při samotné práci, pro kterou je mám.
Fena, která první bonitační zkouškou neprošla, absolvovala výcvik na cvičišti. Nebylo snadné najít figuranta. Všichni si chtěli fenu nejdřív vyzkoušet na farmě. Po dupnutí u branky následovala tak bouřlivá reakce, že jen zbledli a nechtěli s fenkou mít nic společného. Nevěřícně kroutili hlavou nad faktem, že tak útočné zvíře neprošlo testem povahy pro bonitaci. Nakonec jsem však figuranta a cvičák našla, fenka bonitační povahu udělala, je chovná, ale stále mám problémy se změnou chování. Po výcviku ji nemůžu nikde přivázat a odejít. Je to signál k útočení na cokoliv, neboť před časem jsem se z tohoto jejího chování radovala. Pamatuje si to. Chce mi udělat radost. A tak se na výstavách s prominutím nemůžu jít ani vyčůrat.
Bonitační komise, která tvrdí, že povahu psa může posoudit pouze u kolíku, degraduje sama sebe včetně posuzujícího rozhodčího na zastánce zkostnatělého pravidla, které je samoúčelové a z hlediska pracovního využití tohoto plemene scestné, ve svých důsledcích vlastně i nezákonné (viz. legislativa, zakazující výcvik psa k bezdůvodné agresi proti lidem - nemá nic společného s agresivitou, potřebnou a cvičenou u služebního psa). Dobrý kynologický odborník ve funkci rozhodčího, mající potřebné zkušenosti a znalost posuzovaného plemene, jistě již v kruhu pozná, jaký pes je. Při kontrole zubů, při měření výšky, při chodu v kruhu. Jinak chodí pes bojácný, jinak pes, který hýří sebevědomím. Může se sledovat, jak pes zareaguje na "náhodně" spadlou lahev ze stolku. Například. Pokud to není schopen poznat, je nutno si klást otázku, zda je pro funkci rozhodčího dostatečně kvalifikován a tedy i oprávněn tuto funkci správně a objektivně vykonávat.
Není jistě bez zajímavosti, že v domovině kavkazáků se již zkouška povahy neprovádí. Pro rozdílnou práci psů nenašli objektivní "metr" pro správné posouzení.
Na závěr mi ještě dovolte jednu poznámku. Standard mluví o chování psa na svém území, nikoliv o "kolíkové povaze", a to je obrovský rozdíl. Chceme-li znát skutečnou povahu psa, pak by musela bonitační komise objet chovatele a posuzovat bonitované psy a zkoušku provést na území psa. Pak by teprve měla zkouška povahy smysl.
Vyšlo: Zpravodaj KRAOP 2001