Lucie přijela na svou farmu nezvykle brzy ráno.
Hlídací pes Beny tvrdě spal u hlavní brány, probudila ho až otevřením branky. Radostné uvítání paničky probudilo i fenku Betynku. S velkým zíváním se vynořila v daňčí ohradě. Když zjistila příčinu radosti Benyho, rozběhla se, doprovázená daňky, k Lucii. Musela jí otevřít vrátka.
Daňci odhopkali od brány. Lucie se na ně dívala a jen letmo jí prolétlo hlavou, že bude díra v plotě a že bude potřeba ji opravit - ale teď, teď na to myslet nemohla.
Provázena psy se odebrala na svou oblíbenou lavičku, ze které měla výhled téměř na celou farmu. Posadila se, pejsci se svalili vedle ní a znovu usnuli.
Až neskutečně velká oranžová polokoule zabírala téměř celý horizont nad farmou a okrášlila krajinu celou paletou barev. Paprsky vycházejícího slunce už začínaly hřát a slibovaly krásný den, konečně - po nevlídném, mokrém týdnu.
Skupinky jelenů a daňků ve svých výbězích spokojeně spásaly čerstvě vzrostlou, šťavnatou trávu, a jen tu a tam některý zvedl hlavu, aby se ujistil, že nehrozí žádné nebezpečí. A přesto se v této idylce schylovalo k tragédii, snad malé, jakých je na světě každou minutu tisíce, které však někomu působí bolest.
Zatroubení auta a následný zuřivý štěkot psů vytrhl Lucii z okouzlení z vycházejícího slunce a okolní krásy. Přijel veterinární lékař se svým pomocníkem. Musela zavřít psy do kotců. Nespěchala.
K sanitárnímu výběhu přišla až v okamžiku, kdy byl nemocný jelen nastřelen uspávací střelou.
Byl skutečně nemocný. Jedna noha mu bezvládně visela, při bližším pohledu byla vidět kost. Otevřená zlomenina. Od úrazu trpěl bolestí a samotou. Musel být izolován od ostatních, protože zákony přírody jsou neúprosné a jeho bývalí kamarádi by rychle poznali, že není v pořádku. Je to možná pro lidskou morálku kruté, ale oni by ho nenechali trápit a pomohli by mu po svém.
Lucii napadlo tisíce variant, jak svého jelínka zachránit, ale všechny je musela zavrhnout. Ani jedna nebyla reálná. Navíc ortel, který vynesl lékař, byl jasný - není možné léčení. Zbývá jediná možnost. Utracení zvířete, ukončení jeho bolesti, ukončení jeho života.
Lucie tohle všechno věděla, ale naordinovat si chladnou hlavu a sterilní myšlení, to nedovedla.
"Lucko, pojďte nám s ním pomoct!" ozval se hlas lékaře.
To ji na chvíli vytrhlo z proudu černých myšlenek.
Se staženým hrdlem a s bouchajícím srdcem otevřela dvířka ohrady, a pomalu kráčela k jelenovi.
Doktora již nevnímala. Sedla si na zem, hlavu jelínka si vzala na klín, vklínila se mezi jeho ještě sametové paroží. Hladila ho po hlavě, podrbala ho za ouškama, jak to měl vždycky rád.
"Nemůžu nahmátnout žílu," slyšela jako z veliké dálky hlas veterináře. "Musíte mi ho zaškrtit."
Podal jí provaz. Omotala provaz jelenovi kolem krku a zatáhla.
"Príma, už jsem tam. Jemu se žíla vždycky špatně hledá."
Lucie ho však již nevnímala.
Hlava jelena jí těžkla v klíně.
Začal se dostavovat zvláštní, cizí pocit strachu z neznáma, cítila absolutní samotu, smutek a beznaděj. Současně se objevila mlha, která náhle zahalila slunce, a cosi jí do ní začalo vtahovat. Plula tou mlhou, která neustále houstla, po chvíli viděla jenom absolutní bílou tmu, jinak vůbec nic.
Ale, že by přece?
Zdálo se jí, že se tou tmou prodral záblesk světla, potom z druhé strany - a další. Zastavila se a s úžasem sledovala záři, která k ní odevšad začala pronikat.
Děsivé pocity, které ji cestou provázely, začaly mizet, a na jejich místo se dostavila obrovská úleva, údiv, snad i zvědavost - a zvláštní pocit štěstí.
Mlha se začala pozvolna rozplývat a ona uviděla, jak z ní vystupují siluety. Lidé? Zvířata?
Siluety se přibližovaly, bylo jich stále víc. Pak už viděla zář jejich očí, vynořovaly se ze všech stran a všechny směřovaly k ní.
Mlha zcela opadla. Lucie stála v nádherné, zcela neznámé krajině uprostřed přírody tak krásných a čistých barev, jaké v životě neviděla. Viděla se na kouzelné pastvině obklopená obrovským stádem mohutných jelenů, kolem kroužili neznámí pestře vybarvení ptáci a všechno kolem hýřilo barvami a životem. Vnímala ten obraz, který naplňoval její srdce krásou. Prostupoval jí pocit nepoznané, všeobjímající lásky a absolutního štěstí.
Pak se náhle něco změnilo. Jeleni okolo na chvíli ustrnuli a v jejich očích zahlédla něco, co připomínalo rozpaky a omluvu. Znovu ucítila tu sílu, která ji přivedla, ale teď ji začala táhnout zpět. Vedle sebe zahlédla pohyb - byl to její jelínek! Byl krásný - a ten jeho výraz v očích... Pochopila.
Ještě naposled ho podrbala za ouškem, jak to měl vždycky rád.
Opatrně se rozeběhl, a Lucie s radostí viděla, že jeho noha je v pořádku.
Blažeností udělal několik výskoků a uháněl ke křišťálovému potůčku.
Řady jelenů se semkly okolo něj a v radostném poskakování zmizely Lucii z očí.
Teď už se nevzpírala té tajemné energii, která zesílila, a odevzdaně, ale už beze strachu, se nechala unášet bílou cestou.
Na obličeji ucítila něco nepříjemného.
"Lucko, Lucko, proberte se!" slyšela hlas veterináře.
Otevřela oči a nevěřícně na něj pohlédla. Chvíli jí trvalo, než se vrátila zpátky do šedivé reality.
"No to je dost. Neměla byste si to tak brát, vždyť je to jenom zvíře! A měla jste mě poslechnout, kdybyste zavolala Svobodu, tak ho zastřelil a ještě byste měla peníze za maso. A ani jste tady být nemusela."
Lucie spolkla nadávku. Podívala se na krásnou hlavu mrtvého jelena.
Podrbala ho za ouškama, jak to měl vždycky rád.
Vybavila si tu krásnou krajinu, kde teď běhá se svými kamarády, a k velkému překvapení veterináře se musela usmát.
Zdálo se jí, že na ni jelen šibalsky mrkl.
Vyšlo: NP - Zvířetník 2000
Portrét: Jednička
Jmenuji se Jednička. Toto divné jméno jsem dostala podle čísla svého obojku. Už dávno nosím jiný obojek, modrý s číslem devadesát, ale ta Jednička mi zůstala. Nelze mně zaměnit za jinou holku, jsem totiž výjimečná.
Jsem: laň Přesněji: jelen evropský. Narodila jsem se v květnu 1996 v Hlavňovicích.
Doma na mě volají: Jedničko, Velitelko, Kozo, Sůvo útočná, Matko
Ke žrádlu dostávám: Pokud je tráva, tak se pasu. Pokud není, pak dostávám seno. Dále pak oves nebo šroty, v kterých je přimíchaná hrachovina, sója a různé doplňky, brambory, řípu, mrkev, zelí, jablíčka, hrušky, třešně, žaludy, kaštany.
Ale já mám mnohem raději: Mně chutná všechno co dostávám, ale taky moc ráda mlasknu na sušeném chlebu nebo rohlíkách. Občas se stane, že se pod krmelcem uhnízdí pták, a to si pak moc pochutnám na vajíčkách. Také mně Li několikrát přistihla při lovu holuba nebo bažanta - občas kousek masa není na škodu, i když jsem prý býložravec. A taky mi chutná absolutně všechno co baští Li na posedu. Naučila jsem se pod posedem i panáčkovat, což je spolehlivý způsob, jak z Li něco vyrazit, dá mi půlku toho co má, a pak přísným hlasem káže: "A teď už se chovej jako správné plaché vědecké zvíře!" Chichichi!
Oblíbená činnost: Ráda se dobře nabaštím, zalehnu na příjemném místečku a jen tak si přemýšlím.
Já a moji lidičkové žijeme V Praze. A nejzajímavější na mě je: No všechno přece!
Jak jsme se našli? Na farmu, kde teď žiju, jsem spolu s dalšíma laněma byla přivezena ve svých dvou letech.
Čím se mohu pochlubit? Obojek s číslem 1 jsem po přivezení na zdejší farmu dostala náhodně. To ještě nikdo nevěděl, jaká jsem šikulka a že si časem mezi ostatníma holkama vybuduji postavení Velitelky. Jsem vůdčí laň. Odjakživa miluji koloušky. I když jsem ještě vlastního neměla, sama jsem se přihlásila jako "učitelka" do kolouší školky, a ta úžasná mrňátka jsem hlídala. To jsem pak ještě dělala pár let, i když už jsem své mrňátko měla. Teď - jak už stárnu - nechala jsem "učitelování" mladším laním a maximálně se věnuji svému děťátku a moc si to užívám.
Proč mi říkají Sůvo útočná? To právě patří do doby porodů. Li se svými kolegy v době očekávaných porodů procházejí každé ráno naše výběhy a hledají hříbečky, totiž koloušky. A když nějakého najdou, pak se na to mrňátko vrhnou, koukají jestli je to chlapeček nebo holčička, jako kdyby to nebylo jedno, pak ho strčí do tašky, zváží ho, procvaknou mu ouško, do kterého dostane značku s číslem, a nakonec dostane barevný oboječek. Poté ho z tašky vytáhnou a položí přesně na to místo, kde ho našli, a jdou hledat dál.
V době, kdy jsem těhule, tak mi jejich činění nevadí, za ty roky už vím, že jsou opatrní a žádnému kolouškovi ještě neublížili, i když mrně kolikrát pláče a naříká a volá maminku. No ale když porodím sama, strach o miminko je u mě silnější než to co vím. A když ty tři vidím, jak jdou do výběhu, v tom zmatku zapomenu kde vlastně ten můj koloušek leží, a jak se vynervuju, tak to beru tak, že jsou moji všichni kolouši a jdu hlídat, snažím se je od všech koloušků odehnat. Nabíhám na lidi, vrážím do nich hrudníkem a kopýtkama je mlátím do nohou, stavím se na zadní a předníma po nich hrabu, a celou dobu okolo nich kroužím.
Však taky když já porodím, tak si na vyhledávání kolouchů berou posilu, nejméně dva další lidi a ukazovátko, což je lopata, kterou člověk nosí vysoko nad sebou, abych si myslela, že tak moc je vysoký a veliký. Toto období trvá asi tak týden, do doby, než moje mimino začne běhat a chodit do školky. Ale abyste si nemysleli, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížila, a taky nevím jaké by to bylo být plácnutá tím ukazovátkem, to my si jen tak hrozíme a nadáváme.
To jen jednou jsem doopravdy nahnala strach Li. Byla tenkrát večer na posedu. Nakrmila jsem si svého kolouška a on ulehl vedle posedu. Já se vydala na pastvu, Li mě viděla kterak přecházím do druhého výběhu, ale během pozorování dalších kojení u jiných laní jí uniklo, že jsem se vrátila a zalezla si do boudy ve výběhu, kde můj kolouch zrovna byl. A bouda je od posedu pár kroků. Li služba skončila, opatrně z posedu slezla, a ač na moje mimi mluvila, stejně se jí leklo, vyskočilo a vypísklo. Vyrazila jsem mu na pomoc, a když mě Li zahlédla, vyjela zpět na posed jak veverka, moje kopýtko jí jen zasvištělo kolem hlavy.
Chtěla jsem ji z posedu setřást, a ona na mě dělala kšá kšá a na kolouška taky. Zasedla na posedu a čekala, že si mimčo odvedu. Ale proč bych to dělala? Koloušek zase ulehl na místečko u posedu a já se tam začala popásat a pokukovala jsem co Li udělá. Ta asi po půl hodině s pusou plnou nadávek přelezla plot k jelenům - klukům, a odcházela jejich výběhem. Vyprovodila jsem ji po celé délce výběhu, nabíhala jsem do plotu a bušila do něj nohama. Jsem prostě Matka.
Výjimečná jsem ve všem, ale ještě vám na sebe prásknu jednu věc, kterou šíleně štvu naše vědce, a prasklo to na mě před pár lety, kdy se začalo sledovat rodičovství genetickou cestou. Totiž když je říje, tak se otevřou všechny branky naší farmy, všichni jsme pohromadě. Většina laní má pak miminka s dominantním jelenem. Jedním jelenem. Ale já ne! Pečlivě si budoucího tatínka vybírám a na nějakou hierarchii kašlu, nakonec jako dominantní samička si to můžu dovolit, no né? Li se mnou souhlasí, a jelen, kterého si vyberu, se jí líbí.
Můj člověk je: Výzkumný ústav, konkrétně pracovníci oddělení Etologie, k nimž patří i Li.
Odkaz na Zvířetník, 27. března 2007: Portrét: Jednička