Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků
Jak jsme ke kavkazákovi přišli
Novosadovi - ch.s. "z Darganova dvora"
Zdravíme tímto všechny příznivce kavkazáků! Také my jsme se nechali inspirovat webovými stránkami paní Lídy Švecové a rozhodli jsme se podělit se s Vámi o odpověď na otázku "Jak jsme ke kavkazákovi přišli?" (A nejen na ni.)
Tak tedy: Chuť pořídit si "pořádného psa" manžel dostal v době, kdy jsme se s dvěmi malými dětmi odstěhovali z paneláku zpět do domku, kde manžel vyrůstal. Domek - jeden z posledních obydlených směrem z města - a přilehlou zahradu plnou ovocných stromů vždy hlídali němečtí ovčáci, pyšníci se složenými zkouškami z výkonu, poslušnosti a obrany. Psi a cvičák, to byl především manželův koníček již od dětství. S odchodem manžela z domu však časem odešel na věčnost i poslední ovčák. Po letech, kdy se naskytla možnost útěku z paneláku zpět do domečku se zahradou, neváhali jsme ani chvilku. A pak přišel ten NÁPAD. Okamžitě byl zdůvodněn jednak polohou domu, jednak složením místního obyvatelstva (psali o nás i v týdeníku Respekt) a s tím souvisejícím pohybem lidí kolem naší zahrady.
O plemenu zatím rozhodnuto nebylo, ale určitě - dle názoru manžela - to mělo být něco většího než ovčák. Náhoda tomu chtěla, že jsme narazili na inzerát, kde paní nabízela kavkazany. První otázky byly typu jak vypadá a jak je velký, jestli se dá vycvičit ke hlídání a taky kolik stojí?. Dozvěděli jsme se že JE velký a mohutný, že PŘEDEVŠÍM hlídá, ale cena se nám zdála vysoká (dlužno dodat že se psal rok 1996 a my před sebou měli rekonstrukci domu). A tak na pozvání "přijeďte se podívat", jsme s poděkováním prozatím odmítli - hlavně vzhledem k tomu že by se jednalo o cestu přes půl republiky. Věděli jsme, že tak daleko se "jen tak" podívat nepojedeme.
Čas běžel, sem tam se objevila nějaká fotka kavkazáka v časopise a nám se kavkazáci na fotkách líbili. Jednou jsme narazili na článek podepsaný majitelem chovné stanice se sídlem "pouhou hodinu a půl cesty" od našeho bydliště. Neodolali jsme a opět zavolali. Tentokrát jsme se na nezávaznou návštěvu objednali sami a čekali, zda se ujistíme o správné volbě vybraného plemene, které jsme až dosud viděli jen na obrázku. Chovatel v té době žádné štěňata sice neměl, ale s naší návštěvou souhlasil. Za to měl 2 feny, které na první pohled "dostaly" manžela a na druhý i mě (protože na první pohled se mi zdálo, že takového psa bychom snad ani neuživili). Byly to první kavkazanky, které jsme viděli na vlastní oči, a pro nás byly nádherné, obrovské ... Jedna byla velmi ostrá, ale velmi ovladatelná, druhá byla na první pohled velmi klidná a vyrovnaná (však měla vedle sebe pána, který by případně povel ke "hlídání" vydal). S chovatelem jsme vedli dlouhou debatu o plemeni (v té době měl za sebou 3 odchované vrhy a se psy chodil hlídat), o jeho povaze a exteriéru, o zkušenostech chovatele, který nás upozornil na to, že kavkazák NENÍ a ani po případném výcviku nikdy nebude to, co německý ovčák. Zkrátka jsme odjížděli o něco chytřejší, ale hlavně s pocitem, že právě takové plemeno psa chceme. A to i přesto, že chovatel chtěl za štěně přesně tolik co tenkrát paní z inzerátu. Takže o plemeni bylo rozhodnuto a o chovateli od kterého si štěně (až se v budoucnu narodí) koupíme, taky.
Mezitím jsme objeli pár výstav, kde jsme kavkazany okukovali a těšili se na to, až se taky staneme jejich majiteli. V létě 1998 jsme se konečně dočkali a bylo nám umožněno v chumlu šestitýdenních štěňátek ukázat na jedno, které si za 14 dní odvezeme. Byli všichni krásní a všichni tak stejní. Bylo těžké ukázat pouze na jedno z nich. Jasno jsme měli pouze v tom, že chceme psa, samce. Štěňata byla opravdu všechna krásná a tak jsme ukázali na 2, která se od ostatních odlišovala pouze mírně světlejším zbarvením. Měli jsme štěstí, jedno z nich byl pejsek, kterého jsme si tak přáli. Protože štěňátka teprve čekala na tetování, z chovatelem nabídnutých jmen jsme si i mohli vybrat jméno. Těch 14 dní které zbývaly do odběru byly pro nás strašně dlouhé, vždyť všechny přípravy, jako např.vybudování prostorného kotce a oprava plotu kolem celého pozemku již byly dávno hotovy. Ale dočkali jsme se a do rodiny k nám přibyl DARGAN. Byl úžasný, okamžitě si získal naše srdce a vzbudil pozornost celého okolí. A když v pěti měsících málem pokousal přicházející návštěvu, která si nevšimla psa (no, řekněme raději psího batolete) na dvoře, vydobyl si okamžitě i respekt všech kolemjdoucích. I těch, kteří si ještě minulou podzimní sezónu mysleli, že ovoce v naší zahradě je socialistické, tedy ničí, nebo všech. Když Dargan dosáhl věku "mladých", přihlásili jsme se na pár výstav, a byli zvědaví, jak se nám povede. Popravdě, nebylo vždycky posvícení, ale když jsme na poslední výstavě v sezóně dostali náš první CAJC, začali jsme žít s pocitem, že jsme si vybrali nejen bezva kamaráda, hlídače, ale i budoucího šampiona.
Bohužel, o Dargana jsme přišli. Stalo se to před vánocemi roku 1999 a zasáhlo to celou naši rodinu. Dargan BYL jejím členem a přijmout ten fakt, že už nikdy nebude likvidovat okrasné keře a nikdy nevyhrabe další díru v okrasném trávníku, zkrátka nikdy si už ani nepřijde pro pamlsek, bylo velice těžké. Vzpomínali jsme na jeho psí kusy, na jeho krásnou psí duši. Na to, jaký byl machr, když se například procpal pootevřenou brankou, kterou právě přícházející babička již nedokázala tak rychle zavřít aby nevyběhl, a vyřítil se na kolem plotu jdoucího chlapce, který soustavně Dargana dráždil přes plot bouchacími kuličkami a klackem. Tenkrát babička s hrůzou v očích sledovala, jak se Dargan řítí vpřed, na v té chvíli bezbranné dítě a nevěřila vlastním očím, když svou nadřazenost nad "nedospělcem" vyjádřil po jeho dostižení POUZE označkováním - zkrátka krčící se dítě dlouze počůral a hrdě odkráčel zpět k brance vedoucí na jeho pozemek. No nebyl skvělý? A o takového velikána jsme přišli. Byli jsme si jisti, že žádný jiný pes už nikdy nebude takový jako NÁŠ DARGAN! V tu chvíli jsme žádného dalšího již nechtěli, měli bychom pocit zrady vůči němu, pořídit si dalšího psa - to bychom mu přece nemohli udělat!
Byly vánoce, smutek však přetrvával i po nich. Časem jsme ale změnili názor a dospěli k závěru, že by nás ze smutku možná přece jen nový pejsek mohl dostat. A tak se k nám v únoru 1999 přistěhoval ATÍK. Nebyl už sice žádné mimino - měl 4 měsíce a byl ho už pěkný kousek, ale brzy nás vzal za své a brzy si zvykl na nové prostředí. Ale hlavně, zaplnil prázdnotu a my všichni jsme opět pookřáli. Naše očekávání a naděje (hlídací i výstavní) začal plnit a plní na jedničku s hvězdičkou. A je mu úplně jedno jestli vyhraje, nebo je poražen - neočekává žádné úplatky a odměny při plnění svých povinností a nedává nám najevo že jednička je tady ON. S vděkem a radostí přijímá naše pochvaly a pohlazení, projevenou lásku a radost k němu nám soustavně ve znásobeném množství vrací. Nikdy s "nejvyšším pánem" (manželem) nebojoval o své postavení, nikdy se nesnažil "zahradničit" a vždycky se choval tak jak se od něj očekávalo. Na výstavách "velmi slušně", doma při hlídání adekvátně situaci. Nikdy při hlídání zbytečně neštěká a k plotu jde "udělat dojem" opravdu jen tehdy, když má pocit, že by to bylo vhodné - a odhad má opravdu jedinečný.
Čím víc jsme plemeno doma i na výstavách jako celek poznávali, tím víc jsme byli a jsme nadšeni jeho povahou a krásou. Zjistili jsme, že jeden kavkazák na dvoře je pro nás málo. Dospěli jsme k dalšímu rozhodnutí - Atíkovi pořídíme kamarádku, možná časem i nevěstu. A tak na vánoce 1999 jsme pod stromečkem našli BINĎU. Hned od začátku ale bylo jasné, že v ní koluje divoká krev a Atík to s ní nebude mít lehké. Co ta se mu navyváděla - nejoblíbenější zábavu našla ve vytahování jeho uší a pysků co nejdál od jeho hlavy, zrovna tak dopadaly chlupy z jeho ocasu. A Atík? Říkali jsme si - to není normální, proč si tak nechá od ní ubližovat? Je přece starší a je tu doma mnohem dýl než ona! Ona je ten vetřelec, který s ním bude soupeřit o kus žvance a naši přízeň! Ale Atík se k ní choval jako moudrý a chápající "otec," který své právě "adoptované princezně" splní úplně všechna přání, která jí na očích uvidí. No, opět jsme smekli před Atíkovou trpělivostí a tolerantností, které se nám přestávalo dostávat při snaze naučit tu malou divokou a Atíkem "rozmazlovanou potvoru" základní povely, nutné nejen pro účast na výstavách. Binďa nám rychle (jako každý kavkazák) vyrostla v "krasavici," avšak Atíkovi dodnes pokoj nedá. Jediný rozdíl je v tom, že už Atík není tím, co se nechá okousávat dobrovolně, ale tím, co se stává aktivním účastníkem soubojů tělo na tělo poté, co se Binďu snaží u plotu při hlídání umlčet a odehnat, protože kde je nebezpečí, tam nepatří ženská! A to se naší "Biňušce" samozřejmě nelíbí, a poslechnout staršího a stáhnout se do bezpečí vytrvale odmítá. A výsledek? Několikrát natrhnuté uši a krev (Atíkova! Binďa uši nemá, proto ji Atík nemá za co chytit). Naši psi jsou zkrátka dvojka k pohledání!
Jednoho po druhém jsme postupem času uchovnili a založení chovné stanice se tedy přímo nabízelo. O názvu se vůbec nediskutovalo - okamžitě bylo všem jasné, že se nemůže a nebude jmenovat jinak, než "z Darganova dvora". Jen, jak jsme časem zjistili, se štěňátky to není zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jako majitelé chovného páru jsme si mysleli, že postačí, když budoucí nastávající matku "ve svých" dnech nebudeme důsledně oddělovat od budoucího nastávajícího otce. Ale chyba lávky, příroda mínila jinak! Proč by se měla budoucí nastávající matka podřizovat na svém teritoriu někomu, s kým neustále "bojuje" o postavení i mimo "své dny"? Zkrátka z toho napoprvé NIC nebylo. Na podruhé, informováni o tom, že to co se stalo nám, není bohužel až tak neobvyklé, jsme si už tedy velké naděje nedělali, ve skrytu duše si však nějaká ta mrňata přáli. Nejdřív to vypadalo, že z toho zase nic nebude, ale nakonec jsme se přece jen přírůstku dočkali.
V naší chovné stanici přišel v říjnu roku 2002 na svět JEDEN "dargánek", kterému jsme dali jméno ARBAT. Snad nám nebudou mít jeho noví majitelé za zlé, když teď zveřejníme kousek jeho života, který u nás prožil. Tak tedy tomu, že se vůbec narodil, vděčíme mmj. důslednosti našeho veterináře, který nám nejprve po sonografickém vyšetření (asi třicátý den po krytí) oznámil, že "je mu líto, ale štěňátka ZASE nebudou". Byli jsme smutní, ale nezbylo nám, než tento fakt (vlastně již po druhé) přijmout. Naše Binďa se však po následující týdny tvářila, že je "strašně unavená", je jí venku "hrozná zima" a proto "musí" dovnitř atd. Když však začala spouštět i mléko, její stav jsme vyhodnotili jako "falešnou březost" a za veterinářem se rozjeli opět, tentokrát s žádostí o pomoc s přerušením laktace. Předpokládali jsme, že ordinaci opustíme s krabičkou "nějakých prášků" v kapse a všechno se zase vrátí do starých kolejí. Veterinář nám fenu prohmatal a zkonstatoval, že to opravdu vypadá na falešnou březost, ale před tím, než nám naordinuje ne zrovna nejlevnější léky, provede ještě další sono - jaksi pro jistotu. A to našemu budoucímu miminku vlastně zachránilo život - neboť bylo asi týden před porodem takto "objeveno"a ne "léky zlikvidováno!" Ordinaci jsme tedy opouštěli s radostí a s vědomím, že "zázraky se asi opravdu dějí."
Když se ale Arbat do týdne narodil, dětskou část rodiny zklamal už jen tím, že to byl pes. Zvažovali jsme totiž možnost, že bychom si první "darganní slečnu" nechali sami pro sebe. A ona se žádná nenarodila! Ale i tak jsme byli z Arbatka nadšení a překvapení z toho, jak se od začátku dral do života, jak byl zvědavý, pohyblivý a jedním slovem kouzelný. Vypadal jako černé ocasaté morče, ale vlkošedá barva rodičů nám dávala téměř 100% jistotu, že černý nezůstane. Skutečnost, že se narodil sám, ovlivnila nejenom rychlost jeho celkového vývoje, ale také jeho váhové přírůstky, ze kterých jsme zůstávali "paf." Když se začal stavět na vlastní nohy a když poprvé otevřel oči, přestávala pro nás existovat televize a stále častěji jsme zvažovali, zda si ho nenecháme i přesto, že je to pes. Pravda ovšem je, že Atík (k našemu velkému zklamání) nám začal velmi jasně v předstihu dávat najevo, že tohle mrně si teda na něj dovolovat nebude a že dobrovolné soužití těch dvou v budoucnu nepřipadá v úvahu! Pravda však taky je, že to mrně si opravdu dovolovalo zhruba to, co si kdysi na Atíka dovolovala Arbatova matka. Té zase nelze upřít, že Arbatovy "výzvy k boji" alespoň ona snášela přesně tak, jak by se od správné matky čekalo a jak to pravděpodobně odkoukala ve svém štěněčím věku u Atíka. Bylo jasné, že soužití v této sestavě by přece jen nebyla procházka růžovým sadem. A tak jsme se museli smířit s tím, že Arbat půjde do světa. Ze všeho nejdůležitější pro nás bylo, aby se Arbatek dostal tam, kde ho budou mít rádi doopravdy - ne jen jako doplněk třeba k nově postavené vile. Když od nás odjížděl, byl pro nás "nejkrásnějším a nejsvéhlavějším" štěnětem (neměl ještě ani dva měsíce a už nám štěkal na slepice i na pošťáka), jaké jsme kdy do té doby měli možnost poznat (pravda, nepočítáme-li "naše koupené" - vlastně žádné). Jeho 18 kg v 9 týdnech při předání novým majitelům nám dalo pocit, že jsme snad opravdu udělali všechno proto, aby i z něj vyrostl krásný, sebevědomý a novými majiteli milovaný kavkazan, který se zařadí mezi nejtypičtější představitele plemene. "Náš" Arbat nás také přesvědčil o tom, že stojí za to ještě někdy Binďu přemluvit k tomu, aby alespoň na chvíli zapomněla na to, že s Atíkem se "dá jenom bojovat"!
Závěrem nám dovolte popřát Vám všem - majitelům a příznivcům kavkazanů - hodně štěstí, radosti a úspěchů s Vašimi miláčky v letoší hlídací (příp.i výstavní) sezóně a hodně zdravých a krásných štěňátek ve Vašich chovatelských stanicích!
Novosadovi a CHS "z Darganova dvora"
Oderská 186, 749 01 Vítkov
novosad@cmail.cz
(Vyšlo ve zpravodaji KKPP 1/2003)
27.2.2003
Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků