Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků
Třikrát o Cipískovi
Alka Kaslová
Jak jsme se z procházky vrátili (10.11.03)
Kterak jsme psíčka kavkazáčka poprvé na cvičák vzali (7.11.03)
a ještě z doby "předcipískovské":
Jak ke kavkazákovi přijdeme (17.3.03)
Jak jsme se z procházky vrátili:
Včera večer (pátek) jsme vytáhli Cipíska do lesa. Napřed nechápal, proč po něm chceme, aby v té tmě a začínajícím dešti opouštěl své teplé stanoviště v boudě, ale udělali jsme mu přednášku na téma "přírodní plemeno“ (koneckonců taky se chceme aspoň o víkendu vyspat déle než do 5 hodin, proto je třeba ho utahat), takže protesty ustaly. Samozřejmě se to neobešlo bez obvyklých scének - 4 metry ušel, pak se rozplesknul na břicho, nahrnul si kůži na hlavě dopředu takovým způsobem, že mu vůbec nebylo vidět do obličeje, a tuto svou oblíbenou polohu provázel mohutným vrtěním ocásku. Sotva jsme mu suše doporučili, ať se na to vykašle, že to má stejně marný, ven se prostě PŮJDE, a takhle bude akorát mokrý a zablácený, vyskočil a valil k nám.
Je to pejsek vynalézavý. Když zjistil, že tahle jeho metoda nezabírá, vymyslel novou taktiku. To takhle jdete, vodítko je stále volné, což znamená, že nikde nikdo neleží a netrucuje a vy se nemusíte s nikým přetahovat, v duchu si říkáte, jaká je to paráda, že už chlapečkovi konečně došlo, že ty prochajdy jsou především pro jeho dobro - a najednou ouha. Vodítko je napnuté jako… no jako malé gatě a vy se otočíte s tím, že zase uvidíte tu přehrnutou kůži na hlavě… OMYL!!!!!! Napřed si v té tmě nejste jisti, co to vlastně vidíte, a když přijdete trošku blíž, zjistíte, že „změna je život“, štěňátko se vyvaluje tentokrát na zádech (samozřejmě v tom nejhorším blátě), přední tlapy má pohodlně odložené na bříšku a vypíná na vás ten svůj hrudníček a pupík a toto vše doprovází hurónským smíchem, že se mu zase povedlo vás doběhnout. Samozřejmě že kamennou tvář dlouho nezachováte :o))) S malými obměnami to šlo takhle celou cestu tam, zpátky už šlapal jako hodinky (Není on náhodou kůň? Ti přece pokaždé zrychlují, když se blíží ke stáji!) Povedlo se nám odbýt si okruh v lese a mohlo se jít domů.
Když nám pan doktor při první návštěvě kladl na srdce, že malá štěňátka by neměla mít mokrá bříška, netušila jsem v tomto upozornění žádnou zradu. Jak naivní jsem byla!!! Představovala jsem si to asi takhle:
1. Přijde se domů.
2. Vezme se ručník.
3. Štěňátko je utahané po procházce, v klidu se nechá vyfrotýrovat a jde spát.
Praxe: jediné, co zůstává z výše uvedeného, je bod
1. Přijde se domů.
Od dalších bodů nastává radikální změna:
2. Vezme se NĚKOLIK ručníků.
3. Štěně VŮBEC není utahané po procházce, naopak je rozdivočelé jako tygr (bodejť by ne, v lese neustále polehávalo a tudíž si pěkně odpočinulo). I přesto se frotýrovací osoba (FO) snaží zaklínit ho do takové polohy, aby se nemohlo pohnout a současně aby byl umožněn volný přístup k mokrým partiím (NEMOŽNÉ!!!!).
4. Zatímco se ho FO snaží zpacifikovat, vrhá se štěně po prvním ručníku. FO se po předešlých zkušenostech již nesnaží ručník zachránit, přenechává ho lstivě ničiteli, hbitě sahá po ručníku druhém a frotýruje tak dlouho a v relativním klidu, dokud si štěně neuvědomí zradu.
5. Štěně si uvědomuje zradu. Přestože má plnou tlamičku prvního ručníku, útočí na druhý. FO i tentokrát zachovává klid a v nestřeženém okamžiku nasazuje do boje třetí ručník. Ručníky jsou nyní proti štěněti v přesile, takže je docíleno toho, že štěně již nemá mokré bříško. Vzhledem k tomu, že bylo frotýrováno v poloze na zádech a během tohoto řeckořímského zápasu se snažilo vysmeknout protivníkovi (v tomto případě FO a jejímu třetímu ručníku), došlo k tomu, že štěně již nemá ani mokrá záda (veškeré mokro se během snahy štěněte o znovunabytí svobody vsáklo do kalhot a přilehlých textilií FO, na niž bylo štěně připlesknuto a kteroužto bylo - dle názoru štěněte - na štěněti pácháno násilí.
6. Štěně je kompletně suché, FO je mokrá až za ušima (ji totiž po procházce nikdo nefrotýroval + navíc přejala i mokro ze zad štěněte), ručníky jsou zralé na vyhození. V případě štěněte nehrozí jakákoliv známka únavy, naopak zuří, že bylo přemoženo, natřásá se a důležitě poblafává (chvílemi hrůzostrašně vyje - u sousedů začínáme být velmi oblíbení). FO je na pokraji fyzického zhroucení. Nejen, že neměla možnost se JAKO NĚKDO během vycházky povalovat, navíc byla po procházce nucena zápasit s rozlícenou (a odpočatou) „piraňou“ :o)))
ALE - i přes to všechno si i tentokrát může s klidným svědomím říct - ZVÍTĚZILA JSEM!!!
S pozdravem „kavkazákům nazdar“
FO (Alka Kaslová)
10.11.2003
Kterak jsme psíčka kavkazáčka poprvé na cvičák vzali:
Cipísek má 10 týdnů, a tak jsme si řekli, že nebude na škodu, vezmeme-li ho do "velké společnosti". Doposud se při setkání s pejsky jevil jako velmi přátelský, takže jsme se na tuto událost velmi těšili. Přijeli jsme na cvičák, kde už za vraty štěkali v kotcích ustájení psi. Cipísek ještě v autě, vědom si toho, že se mu nemůže nic stát, začal důležitě poblafávat, čehož se - jak si jistě dovedete představit - štěkající psi samozřejmě okamžitě zalekli :o)
Vystoupili jsme, poblafávání pomalu ustalo a chlapeček jenom koukal, kam ho to propánajána zase vlečeme. V areálu cvičáku bylo tolik nového, že úplně zapomněl na svoje obvyklé scény, které si na vodítku tak vychutnává (a nás tím přivádí k šílenství). Ani jednou si nevzpomněl, že by se mel začít hystericky drbat, protože to vodítko přece, no co to jéé, sundejte to ze mě!, že by se měl zaseknout s hlavou sklopenou a nohama roztaženýma - NEPŮJDU NIKAM, NENENE!!!, případně že by se měl rozplácnout na zemi a trucovat. Klusal jako lipicán ve vídeňské vysoké škole a byla radost se na něho dívat.
Přiblížili jsme se ke skupině pejsků, která se připravovala na cvičení. Pánečci postávali v kroužku a vykládali si s panem cvičitelem, bafani lítali jako šílení kolem dokola, občas se některý z pánečků v kroužku skácel k zemi, jak to rozdivočelí běžci už nedokázali vybrat a narazili do něho. Cipískovi jenom svítila očička a byl celý divý, už už aby se mohl zapojit do všeobecného běsnění. Pustili jsme ho a čekali, co bude. Přiběhl k němu největší ovčák, tak Cipís hned na záda a nechal se očuchat. Za chvilku se kolem něho shromáždili všichni psi, bylo vidět, že je z toho poněkud nesvůj, ale protože je to pejsek statečný, neběžel se hned schovat k nám, ale hrdinsky všechno to očuchávání vydržel. Když byl smečkou shledán nezávadným, dala se tato opět do šíleného pohybu a bylo na Cipuldovi, jestli se připojí nebo ne. Samozřejmě, že nezůstal stát v koutě. Rozkmital ty svoje chlupaté nožičky, jazýček se mu jenom míhal, jak rychle dýchal, byl celý načepejřený a jenjen zavolat: "Klucíííí, počkejte na mě, já jsem tady takýýýýý!!!" (Jestli jste viděli film "Ať žijí duchové" a vzpomínáte si na malého Vendelína, jehož tatínek dělal "melouny", tak přesně tak snaživě chtěl s partou držet krok Cipísek.) Pokaždé se připojil k nějaké oddělené sekci smečky, která neběžela tak rychle a byl šťastný jak blecha (ne, že bych je chtěla přivolávat), když se mu s ní podařilo alespoň pár metrů udržet krok. Občas jsme na něho zavolali, aby si nemyslel, že je úplně bezprizorní, pokaždé se k nám přiřítil celý rozesmátý stylem: "No co je pořád, proč mě zdržujete, nevidíte, že mám práci? Kluci čekají!", a už zase metelil pryč.
Poté, co se pejsci dostatečně vylítali, byli přivoláni majiteli a začala hodina. Cipíska jsme uklidnili a vysvětlili mu, že kamarádi teď mají povinnosti, takže musíme být potichu. Kouknul na nás jako že jo a obrátil veškerou svou pozornost na fenku hovawarta, která seděla kousek od nás a taky tam byla jenom "na čumendu". Nic zlého netušíc jsme ho pustili, ať se jde kamarádit a nechtěně jsme tak způsobili jeho první (ale asi ne poslední) ne zrovna nejlepší zkušenost. Fenka se na něho bez varování vrhla a smotala si ho pod sebe, takže z místa, kde se nacházel Cipísek v ne zrovna důstojné poloze, se okamžitě ozval srdcervoucí nářek. Okamžitě jsme přiskočili a chlapečka osvobodili, hned se schovával za máminy sukně, vyděšený a nechápající, naštěstí ho fenka nekousla, jenom mu dala co proto, protože jak jsme se pak dozvěděli od majitelky, je údajně velmi žárlivá a nesnáší cizí psy. Doteď je nám ovšem záhadou, proč nám to neřekla už v okamžiku, kdy se k nim Cipísek celý rozradovaný blížil... Vzali jsme si z toho poučení a současně tuto událost bereme jako přípravu na život, který se bohužel s nikým nemazlí. Doufáme, že Cipísek bude mít takovýchto nepříjemných zkušeností co nejméně, a kdo by si snad myslel, že nás to odradilo od další chlupáčovy socializace, ten je na omylu.
Příští týden jdeme zas!!! :o))))))
7.11.2003
Jak ke kavkazákovi přijdeme:
Dovolte, abychom se krátce představili. Jsme mladí manželé z Brna, kteří měli před 2 a půl rokem možnost se seznámit s kavkazským pasteveckým psem našeho kamaráda Romana z Prahy (jedná se o Béďu od Stříbřeckých rybníků, syna Billa z Vesničky u hranic a Arnet Teufel). Nemohu říct, že by se jednalo o lásku na první pohled, když jsme ho uviděli poprvé, spíš jsme byli zaskočeni jeho velikostí, než že by se nám kdovíjak líbil. Béďa si nás naprosto nevšímal a ani nijak zvlášť nestál o nějaké hlazení či ostatní projevy pozornosti z naší strany. Samozřejmě jsme to respektovali, jsouc vybaveni sporými informacemi o tom, jak jsou kavkazani zlí a nedůvěřiví k cizím lidem (co vám budu povídat, sami dobře víte, jakým způsobem se o nich mezi laiky mluví.).
Když jsme ho viděli podruhé, málem nás sežral, protože se chystalo grilovaní na jeho dvorku, kde jsme my - vetřelci - pochopitelně neměli co dělat. Když mu však jeho pán vysvětlil, že jsme kamarádi a opravdu se nechystáme nic uloupit, vzal nás na milost. Jistě víte, o čem mluvím. Ne že by se k nám radostně vrhl a lehal si před námi na záda (to dělá až teď), ale přestal vrčet, a i když to naoko vypadalo, že jsme mu ukradení, bylo jasné, že octnout se s ním o samotě by pro nás asi nedopadlo nejlépe. Nebudu to zbytečně dramatizovat, ještě téhož dne nám Roman předvedl tu druhou stránku Béďova já, a sice když se s ním začal honit po zahradě. Do té doby polehávající kus nábytku s překvapivou mrštností přistoupil na jeho dovádění a v zápalu hry, kdy manžel Ondra začal metat kozelce po zemi, se Béďa tak rozdováděl, že zapomněl, že on je vlastně ta lítá a neúplatná šelma, a když se Ondra zvednul, chytil ho předníma nohama zezadu za zadek a mašírovali si to po zahradě jako velmi svérázný vláček.
Musím říct, že mám psy moc ráda, od malička jsme si se sestrou představovaly, že budeme mít pokud možno co největšího psa, aby nás ochraňoval, samozřejmě také proběhl nátlak na rodiče, kteří ovšem řekli kategoricky NE (bydleli jsme v činžáku) - a bylo po nátlaku. V pozdějších letech jsme si to vynahrazovaly alespoň tím, že jsme venčívaly pejsky našich kamarádů, kteří s tím byli svolní, pravidelně jsme docházely ke známým, kteří měli německého dlouhosrstého ohaře, a chodívaly jsme s ním (správně bych měla říct s ní - byla to fenka) do lesa. Když ji přejelo auto (což jsme mimochodem obě obrečely takovým způsobem, že se lidé neznalí věci ptali, jestli nám neumřel někdo příbuzný), jela jsem se známými pro nové štěňátko, slovo dalo slovo, a nyní jsme obě nositelkami stejného jména. Nehodlám vás nijak zatěžovat svými zážitky, jenom bych vám chtěla trošku ukázat, že mě ten psí sen zákazem rodičů rozhodně nepřešel...
Ale zpátky k Béďovi. Když jsme tehdy z Prahy odjížděli, byli jsme oba nadšeni (já o něco víc). Tehdy ve mně začala hlodat ta myšlenka, jaké by to asi bylo, mít tohohle velkého psího kamaráda. V té době jsem o tom mohla uvažovat pouze teoreticky, protože jsme bydleli v ne zrovna velkém bytě, do kterého by se toto telátko asi moc nehodilo. Ondra se k tomu stavěl poněkud střízlivěji, takže jsem se rozhodla, že nebudu tlačit na pilu, a veškeré možné volné víkendy v následujících dvou letech jsem věnovala tomu, abych se o - pro mě jediném dostupném - zástupci tohoto plemena dozvěděla co nejvíce (volné chvíle během týdne jsem zase věnovala shánění a studování veškeré dostupné literatury). Musím říct, že odměna skutečně stála za to!
Béďa při každém našem novém setkání tál čím dál víc, umožnil mně na vlastní kůži poznat, s kým mám tu čest, a i když občas předvedl, že skutečně JE pravda, co se o nich píše (např. "... tak ty si myslíš, že přilítnu okamžitě na každý zavolání, jo? Tak to si teda nemysli, nejsem kdovíjakej hej nebo počkej, vlčák nebo dobrman," nebo "... a tak už mně dej pokoj a pořád mě nemuchluj, nejsem žádnej mazlící pinčl, jsem velikej a zlej!" apod.), dnes už jsme na tom tak, že když přijedu na návštěvu a za dveřmi dvorku, na kterém se vyvaluje, se vítám s jeho majiteli, začne pištět a kopat do dveří stylem "Haló, já jsem tady, tak s kým se to tam vybavuješ? Honem, jde se ven!" (No, musím uznat, že většinou se nechovám zrovna slušně, protože napřed metelím celá šílená na dvorek, kde proběhne uvítací ceremoniál, a jsme z toho vítání oba celí udýchaní, a teprve pak se jdu pozdravit s paní domu...
Problém nastal v okamžiku, když už jsem nebyla schopná zvládat svou totální kavkazí zamilovanost a červík začínal hlodat čím dál víc - představ si, jaké by to bylo, kdybys ho měla sama!!!
Začala jsem tedy nahazovat udičky doma. Po hodinách přednášek, fotografických projekcí, citací z knih a informací z internetu se mně podařilo Ondru přesvědčit, že jistě nejen Béďa může být miláčkem rodiny, a že my s naší láskou ke zvířatům, a snad i jistou znalostí tohoto plemene, kterou rozhodně hodláme i nadále prohlubovat, jsme schopní z případného štěňátka vychovat řádného člena rodiny. Tak, chlapa bysme měli zmáknutýho, jenže kam s pejskem? V polovině loňského roku jsme koupili hrubou stavbu domku se zahrádkou, který bude potřebovat hlídače, a vše nasvědčovalo tomu, že do letošního května se budeme moci přestěhovat.
Mohla jsem tedy přistoupit k dalšímu kroku svého plánu - shánět štěňátko. (A kdo by se mně divil? Když už posedlost, tak se vším všudy. Nemůžu mít Béďu? Neva, budu mít jiného.) Nastávající maminku jsme sehnali, ale jak se dařilo v tomto ohledu, začala váznout situace s domkem. Namísto, abych se radovala, jsem spíš nešťastná, protože s domečkem to vypadá spíš na červen a červenec, kdy už budou štěňátka dávno venku, a já bych si to naše nechtěla brát později než v těch doporučovaných 8 (až 10?) týdnech. Nemusím vám jistě popisovat, jak moc mě to mrzí, ale brát si ho později, na to nemám odvahu. Ještě by údajně byla možnost, aby si ho na krátkou přechodnou dobu vzali Béďovi majitelé, a až my budeme moci (pokud by se jednalo řádově o týdny), převzali bychom si ho. Tuto alternativu ale považuji za drastickou, vystavovat toho drobečka dvojímu odebrání - napřed od mámy a sourozenců, pak z jeho přechodného domova. Už teď ho mám tak ráda, že bych mu to asi nemohla udělat. Takže takhle dopadl můj plán. Nepopírám, že jsem se kvůli tomu něco nabrečela, ale v žádném případě mě ten nezdar neodradil od úmyslu mít kavkazáka. Proto jsem zavýskla, když jsem se na internetu dočetla, že na podzim budou další štěňátka k odběru.
17.3.2003
Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků