Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn

PSI: Kavkazáci jsou dobrými hlídači,ale i dobré chůvy

Lída Švecová

Jeleni a kavkázáci - jak to jde dohromady? Jak se snášejí? Jak jsem vůbec přišla na myšlenku si tyto psy pořídit? A proč?
Celý náš příběh začíná v roce 1990 na Světové výstavě psů v Brně. Vystavovala jsem tam svého erdela Ajvíka. A tak jak to na výstavách chodí, přepadl mě hlad a chuť na kávu. I vyhledala jsem příslušný stánek, samozřejmě kdo mě zná, tak ví, že řízkový, že. A v tu chvíli se z pod stolku ozvalo temné zavrčení a než jsem se stačila nadechnout, stál přede mnou pes. Tedy Pan Pes. Nádherný, hrdý, medvídek k obejmutí, ale s pohledem, který nedovolil nic jiného než v pozoru stát.
Pak se od stolu ozvalo jakési "ssss", pes zvrátil oči v sloup, šlehnul pohledem po páníčkovi - dnes už vím, že mu říkal něco na způsob: "Jéjky, no to je votrava, já vím, že jsem ti slíbil, že budu hodnej, hele, vždyt už vlastně ležím, achichjo, tyhle výstavy, to je hrůza,ach jo."
Tehdy jsem poprvé v životě viděla živého kavkazského pasteveckého psa. A okamžitě jsem se do něj zamilovala. Láska na první pohled se tomu říká.
Hned po návratu domů jsem důkladně pročetla veškerou přístupnou literaturu o těchto psech. Smutně jsem se rozlédla po bytečku 2+1 v panelákovém domě s ústředním topením. Uklidila jsem literaturu a ponechala si jen vzpomínku na nádherného psa, kterého jsem však musela zařadit do kategorie - nedostupný.

A život šel svými cestičkami dál. Jaro roku 1994 bylo pro mě šťastné. Tak nějak se stalo, že jsem se dostala v rámci Výzkumného ústavu živočišné výroby, kde pracuji teď již dvacet let, do oddělení svých nejtajnějších snů - oddělení Etologie - a rovnou k jelení skupině.
Naše farma byla úplným rájem. Holky, tedy laně, vzorově ovládaly například přivolání na jméno. Většina zvířat byla zcela ochočená. Kolegyně Jitka je doma odchovala na "flašce", byla jim mámou od prvních krůčků.
Náplní naší práce není zvířata trápit, jak se každý lekne, když slyší slovo - výzkum. Zkoumáme například vliv sociálního postavení jelena na růst paroží, mateřské chování, hry. A k tomu ještě prosedíme hodiny a hodiny na posedech ve volné přírodě, kde sledujeme například říjné chování daňků.

K našim jelenům a daňkům na farmě jsme měli a máme víc než vřelý vztah a o to více nás postihla doslova a do písmene katastrofa v jarních měsích roku 1997.
Nikdy již nezapomenu na to hrůzné ráno, kdy jsem přišla na farmu a žádná laň mě nepřišla přivítat. Viděla jsem je v koutě výběhu nervózně přešlapovat. Pokračovala jsem k dalšímu výběhu, kde byli jeleni. Naskytl se stejný obraz. Dorazila jsem k výběhu špičáků. Když mě uviděli, začali zběsile běhat z kouta do kouta, a tu jsem uviděla zcela zakrvácenou káď na vodu. Pořádně jsem se rozhlédla. Tři jelínci leželi různě po výběhu. Letěla jsem k prvnímu. Byl roztrhán na kusy...
Druhý den se toto opakovalo. Pak došlo na laně. Umíte si představit to bezbřehé zoufalství, když chodíte mezi potrhanými, mrtvými zvířaty? Laním z bříšek vykukovaly nožičky ještě nenarozených koloušků. A nejhorší na tom byla naše bezmocnost.
Pitvy jednoznačně prokázaly, že jeleny usmrtila psovitá šelma. Bylo jisté, že nešlo o psy toulavé. Jednak tuláci by se jistě nažrali a z našich zvířat nechybělo maso žádné, a pak, těžko by po sobě očistili ploty od srsti. Ta zůstávala nešťastným zvířatům na kopýtkách. A také by neodstranili plotovou strunu.
Rovněž když se v noci držela hlídka - střídala se bezpečností agentura s myslivci a také chodil na noční náš kolega, bývalý myslivec, který měl legálně zbraň - tak se nic nedělo. Ale stačilo zaspat a už byly další ztráty. Vůbec jsme nechápali a ani do dneška nechápeme, co se vlastně stalo.
Chodil na naší farmu nějaký sadista a pouštěl své psy na naše jeleny, aby se kochal utrpením zvířat? Nebo si někdo nacvičoval zákus na psí zápasy?
Ale nejspíš si kdosi vycvičil psy na pytláctví. Nakonec i tomu napovídá určitý scénář. První zvířata roztrhaná a poslední dvě laně byly již čistě zakousnuté, bez škrábanců po těle. A tím drama skončilo. Ztráta dvaceti zvířat, ztráta finančně nevyčíslitelná. Pachatel samozřejmě neznámý. A co teď?

"Musíme si pořídit vlastní psy, kteří by to tady chránili. Ty se pejskařinou zabýváš, tak nějaké ovčáky sežeň" - pravil můj šéf. Jak to řekl, tak se mi okamžitě vybavila vzpomínka na Brno, a po tom všem utrpení jsem zajásala. Vždyť já nakonec můžu mít kavkazáky, jupííí. A tak na farmu přišel Dráček s Nastěnkou.

Zajímalo by mě, kolik kavkazáků a ostatních pasteveckých psů se věnuje svému skutečnému poslání - to jest ochraně stád. Umím si velmi dobře představit, jak se "začleňují" ke stádu ovcí, koz, ale kterak je seznámit s jeleny?
Pustit štěně do výběhu by byla úkladná vražda, obzvláště pak k jelenům, kteří měli se psy své zkušenosti. Ti útočili i po Ajvíkovi, a toho dobře znali i z dob klidu. Nepřipadalo mi mnoho výchovné chodit mezi jeleny se štěnětem na provázku v jedné ruce a v druhé mít klacek na odhánění zvířat. Navíc jsme v té době vlastnili i dva kanadské jeleny Wapiti, kteří se vyznačují vysokou agresivitou, a k tomu ještě váží cca 500 kilo. Takže k vraždě bych mohla ještě přičíst sebevraždu.
Meziplotí pro psy se teprve stavělo a psíci potřebovali někde běhat, seznamovat se se svým novým domovem. Tenkrát jsem dostala spásný nápad, kterak to udělat, aby si pejsci pořádně jeleny načmuchali a naopak. Máme šest výběhů. Tři výběhy obsazené, tři volné, aby dorůstala tráva. Pejskům jsem nechala k disposici volné výběhy, ale měla jsem strach, aby si na některý neudělali návyk, nepovažovali ho za výhradně svůj, i když samozřejmě svoje ohrádky s boudičkama měli. Byl podzim, tráva již nerostla, a tak jsem začala s kočováním. Myslím , že nejenom kolegové v práci, ale i jeleni si mysleli, že jsem zešílela, v říji je honit a to tak, že každý týden.

Přišla zima. Jeleni už byli pouze ve svých zimních výbězích. S manželem jsme prožili první Vánoce na farmě s pejsky a Nový rok jsme přivítali s Ajvíkem, Dráčkem a Nastěnkou na seně, aby se broučkové naši malinký nebáli rachejtlí, vždyť to všichni znáte.
Rozkvetly kočičky, jaro zabouchalo na vrata, a všichni jsme se těšili z veselejších dnů. Ráno jsme si s pejskama natahovali vycházky, radovali jsme se z každého zeleného lístečku. Ve výbězích přibyla nově nakoupená zvířátka.

Ale přišlo ráno, kdy mě u vrat nevítali pejsci. Přiběhli z hloubky farmy, s cizím pohledem, jen tak řekli "čau" a upalovali zpět. Utíkala jsem za nima. V posledním výběhu byli daňci. Co se děje? Při pohledu do výběhu se mi udělalo mdlo. Pobíhali tam dva němecčí ovčáci, byli zkrvavení, a tři daňci tak nějak divně leželi.
Moc dobře jsem tento pohled znala z roku minulého. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela vrata výběhu. Kavkazáci mi málem podtrhli nohy, kterak vyrazili do výběhu, a neomylně se pustili do psů. Rvačka to byla převeliká. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak cizí ovčák strhl Dráčka do kaliště. Byl to nerovný boj, vždyť Dráček byl vlastně ještě mimino, nějakých deset měsíců mu bylo, a Nastěnce o dva méně. Ale pravdou také je, že ovčáci byli již po svém smrtícím díle unaveni. A tak se tak nějak stalo, že nakonec ovčáci utíkali k plotu, štěňata za nima. Nastěnce se ještě povedlo jednomu ukousnout kus ocasu. Ovčáci snadno překonali plot, protože meziplotí ještě stále nebylo hotovo, a vnější staré ploty byly již strženy.
Dráčci sklidili velkou slávu, první skutečně aktivní hlídací akce byla splněna na jedničku. Ač z nich krev stékala, ani kapka nebyla jejich. Jasná věc, že jsem okamžitě volala veterináře, jejich dvorního lékaře, aby je důkladně vyšetřil.
Hned po tomto incidentu jsme se konečně dočkali meziplotí, a asi tak po třech týdnech funkčnosti tam Dráček už německého ovčáka zakousl. A přeji si a doufám, že to byla poslední krev, která farmou protekla.

Kterak kavkazáci hlídají své teritorium? Skvěle. Váš plyšáček míšáček co zrovna leží na zádech s vyšpuleným bříškem na drbání se ve vteřině dokáže změnit v dělovou kouli a několika skoky doběhnout ke kilometr vzdálené bráně, kde se vyskytne něco podezřelého.

Ale jak se snáší s jeleny a daňky? To jsem takhle ráno přišla na farmu. Dráček mě radostně vítal a po Nastěnce ani vidu, ani slechu. Hledala jsem ji, volala a nic. Jen mi přišlo podezřelé, že nikde nevidím ani daňky.
Šla jsem tedy do výběhu daňků, potichoučku se přiblížila k jejich boudě. Nastěnka tam spokojeně spinkala, bokem opřená o jednoho z nich. V klidu leželi i daňci, zřejmě již prokoukli, že když jsou klidní psi, pak je všechno na farmě v pořádku.

Nastěnka mi také velmi pomáhá v nejkrásnějším období faremního života. Tím jsou porody, odborně či spíše myslivecky řečeno - kladení kolouchů.
Bohužel se to málo ví, ale jelení máma není se svým kolouškem stále. Své mládě odkládá. Alespoň v prvním týdnu po porodu. Koloucha nakrmí, odvede ho na bezpečné místo, kde koloušek zalehne a má povinnost se nehýbat, neupozorňovat na sebe, dokonce nesmí ani vydávat pach. Laň se jde pást a když uzná za vhodné, že je čas na další krmení, pak se teprve vrátí na místo, kde koloucha nechala. Je-li vše v pořádku, zavolá ho a to je signál, že může vstát, nabaštit se a pak zase vyhledat nové bezpečné místo k ležení.
Zuřím pak u různých televizních zpráv, kde se kdekdo rozněžňuje, že našel ubohého sirotka, kterého matka opustila. Veřejnost nad "sirotkem" roní slzy. A já roním slzy nad ubohou mámou, co s nadupaným vemínkem jde nakrmit svoje miminko a hledá marně.

Farma je v tomto atypická. Poměrně malé prostory pro hodně zvířat. A tak se stává, že sem tam, některý koloušek zajde až do koridoru, což je spojovací cesta ke všem výběhům, a kde se také kavkazáci často zdržují.
Dráček si kolouška nevšimne, ale Nastěnka je prostě ženská, no. Když přijdu, tak mě k takovému kolouškovi dovede a tiše si lehne vedle něj. Tím se k němu hravě dostanu i já a můžu ho v náručí odnést do příslušného výběhu.
Když je v koridoru jen jeden kolouch, Nasťa se v okamžiku, kdy už já zvířátko pevně držím, sebere a jde si po svém. V případě, že se někde ještě vyskytuje jiný koloušek, zůstává ležet až do mého návratu a pak jdeme dál.
Dráček si jelenů téměř nevšímá, jen když na něj některý zaútočí, tak na něj bufne - "neotravuj" a jde si dál.
Nastěnka si již mezi laněmi našla kamarádky, s kterými si hraje a rošťačí. Díky kavkazanům můžu klidně psát tyto řádky a jsem jim za to vděčná. Kavkazák je droga. V okamžiku, kdy člověk pozná jeho nádheru fyzickou i duševní, pak bez něj nemůže žít.

Vyšlo: Pes přítel člověka 2/2000, Zpravodaj KRAOP 1999, Zpravodaj KPP 4/99, NP - Zvířetník 2000, Zpravodaj AFCHJ 2001
Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn