Podletí
(příběh mladé holky ze cvičáku)

Ono nezvyklé slovo Podletí nedávám do názvu svého vyprávění jen proto, abych naznačila, jak blízko k sobě u mne mají psi a poezie. Záleží také na počasí. Bylo horké. Už v dubnu hořelo slunce jako v létě a těla psů pálila, jak se nám přitulovala k nahým nohám. Vím, tohle je jakýsi úvod a ne začátek. Prý i spisovatelé namáhavě hledají první větu příběhu. Natož já! Přemýšlela jsem také o titulu – Díky psům…
Zač? Proč? Byli mi obranou proti…
Říkám jen Proti, a nic dál.

Vzpomínám a uvědomuji si, že člověk může o sobě vyprávět různé příběhy z téhož času, záleží na tom, co si vyberu za vůdčí motiv. Samozřejmě že všechno spolu souvisí, ale je možné posvítit si buď jen na modré, nebo jen červené odstíny, tak nějak. Mohla bych vyprávět příběh o dívce, která se špatně učila, ačkoliv nebyla líná a zkoušela bojovat o to, aby směla jít do učiliště, kde píle stačí, píle, zodpovědnost a veliká touha.

Ve vysokém trávníku stál Mirek, velký kus od něho David, a před Davidem Knut. David k sobě Knuta vábil, neslyšela jsem, co mu povídá. Knut měl ohon stažený mezi nohy, uši dozadu, ale pomalu, pomaloučku je narovnával, uvolňoval se, lehal si, ohon povoloval - a teď! Začal jím maličko mávat, mává víc, David k němu napřáhl ruku, Knut přišel ještě blíž, a Davidova dlaň se zlehounka položila na jeho hlavu.
„Co to znamená?“ ptala se maminka.
„Že je Knut hodný, není to žádný zabiják, stačí se k němu chovat vlídně!“

Nástup na překážku, pohroma!!! Knut skáče pouze vpřed, potom překážku obchází. To není možné! To udělal poprvé! Knute!
Výstřel. Neleká se, jen otáčí hlavou. Skvělé! Polohu nezměnil! Kladina - tu ani zkazit nemohl. Štěkání na povel. Konec poslušnosti. Anča si jde pro Dianu a já odcházím na dlouhé odložení.
Sebemučivě jedu prstem po seznamu, hledám své jméno.
„Ivane! Je to možný?“
„Vždyť vidíš! Máš 86 bodů a jsi v první polovičce. Nemáš hlad?“
Mám! A žízeň taky a bojechtivá jsem jako divoška!
A pak už je všechno splněné, nejkouzelnější sen.
Hladké zadržení, výborný zákus, ještě lepší pouštěčka. Protiútok! Figurant o Knuta zlomil klacek, i když to měl být jen náznak úderu! A Knut drží! Ty můj pejsku zlatý, milovaný!
„Děvenko, bylo to dokonalé,“ říká mi rozhodčí. „Tak už nebreč!“

---

Nahoru