Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků
Jak jsem ke kavkazákovi přišla
H. Stará
Už od dětství jsem (asi jako většina dětí) chtěla nějakého pejska. To se u mých rodičů nesetkalo s žádným nadšením ani podporou, což, vzhledem k maličkému bytu bez zahrádky, bylo celkem pochopitelné. Když jsem povyrostla, založila vlastní rodinu a nastěhovala se na pražské sídliště, můj vztah k pejskům (spíše k pejskařům) dostal zcela nový rozměr, protože chování některých lidí - pejskařů, bylo příšerné. Neváhali venčit své miláčky na čerstvě uklizeném pískovišti pro děti, pokálené chodníky, znečištěné výtahy, volně pobíhající psi mezi hrajícími si malými dětmi a jiné drobné příhody. Vrcholem byl soused, který nechával venčit svého pejska v domě přímo na mou rohožku. Proto, když se naskytla možnost odstěhovat se do domku se zahradou, neváhali jsme, sbalili jsme děti a prchali jsme ze sídliště, až se nám za patami prášilo a říkali jsme si, již nikdy více počuraná rohožka, již nikdy více psí chlupy na prahu domu. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Sešli jsme se po letech s kamarádem, který choval dvě feny kavkazáka. Samozřejmě zajásal, že jsme další potencionální odběratelé na štěně. Setkal se s naším zuřivým odporem - nikdy psa! A už vůbec ne velikého a chlupatého! křičeli jsme všichni, aniž bychom něco o kavkazácích věděli.
Pak ale nastal zlom. Děti povyrostly, zbavily se sídlištních návyků a strachu z pobíhajících psů a začaly (jako každé děti) žadonit, že by chtěly pejska na hraní. Pomalu nastala i doba, kdy jsme začali řešit zabezpečení domu, případně bezpečnosti dětí a mojí, když jsem chodila sama večer pro děti. A zrovna v tu dobu kamarád odchoval dva vrhy (od obou fen najednou) naprosto kouzelných malých medvídků - kavkazáčků. Do té doby jsem nikdy nic tak roztomilého neviděla. Jedenáct malinkatých medvídků, kteří rostli téměř před očima. Málem jsme podlehli dětem, štěňatům i kamarádovi. Večer co večer probíhaly diskuze, různě jsme zvažovali vše pro a proti a nakonec jsme se rozhodli (teď vidím, že celkem rozumně, vzhledem k tomu, že jsme nebydleli v domku sami a po zahradě chodil kdejaký soused a strýc), že s pejskem ještě počkáme na další vrh. Zatím jsme sehnali jsme všechnu možnou literaturu, informace o kavkazácích a dospěli jsme k názoru (kamarád nás samozřejmě zuřivě podporoval), že jediný správný hlídací pes je opravdu kavkazák. Vyslechli jsme si i názory jiných chovatelů. Vím, že teď si možná někdo řekne, jak si může člověk, který nikdy neměl psa, pořídit hned kavkazáka, kterého by měl mít zkušený kynolog, ale i zkušení chovatelé kavkazáků nám potvrdili, že je možná lepší, že ještě nejsme ovlivněni jiným plemenem, zkrátka co do zkušeností s výchovou psa pole neorané, než kdybychom již byli zdeformováni názory na výchovu a výcvik např. německého ovčáka. Zkrátka bylo definitivně rozhodnuto, do rodiny přijde kavkazák a hotovo.
Nastal ale další problém k řešení - děti, respektive mladší dcera, že prý chce pejska jako kamaráda, na hraní, na cvičák, na závody a na výstavy. To samozřejmě kavkazák nepřipadal v úvahu. Zase následovalo spoustu diskutování a dohadování, křiku a slziček. Naštěstí zase pomohl kamarád, který se se svými dvěmi fenami a malou dcerkou dostal do stejné situace a vyřešil to tak, že prostě pořídil malého pejska - šeltii. Soužití všech psů fungovalo dobře, tak jsme také podlehli a kývli jsme na to, že kromě kavkazáka bude i malá šeltička. A už následovalo jen čekání na ty správné dny, aby kamarádova fena vyrazila za ženichem. Pak další čekání, jestli se vše povedlo - napětí vrcholilo až do návštěvy u veterináře, kdy přišlo zklamání - falešná březost. A co teď? Pro štěně vše připravené, rodina celá natěšená a nedočkavá.
Nezbylo nic jiného než-li obvolat všechny možné kontakty a inzeráty a vyrazit pro štěně. Nejprve pro malou šeltičku (chovatelka omdlévala, když jsme jí řekli že bude žít s kavkazákem - prý je šeltička taková křehoučká a kavkazák takový těžký hřmotný pes, ale nedali jsme se odradit), aby štěňata vyrůstala spolu od malička. Přivezli jsme malé zlaté chlupaté nic, téměř se to vešlo do dlaně. A hurá pro kavkazáčka. V domnění, že jsme již zkušení chovatelé, jsem nabalila proutěmý košíček na štěňátko a vodítko (půjčila jsem si řemínek připravený pro dospělou šeltii!) a jelo se. U chovatele na nás čekala téměř čtyřměsíční štěňata. No hrůza! Neuměla jsem si představit, jak tu velkou chlupatou (navíc lilo jak z konve, takže i řádně mokrou a voňavou) bestii držím na klíně (košíček bych jí mohla navlíknout tak na čumák a řemínek na ocas) a jedeme s ní přes sto kilometrů. Chvíli jsme váhali, řádně prohlídli jsme si pečlivě všechna štěňata a žádné nám ani zvlášť nepadlo do oka. Nakonec jsme si řekli, že se pojedeme podívat ještě k jinému chovateli. Vyrazili jsme hned. U paní chovatelky nás uvítalo klubko pětitýdenních chlupatých kuliček, z kterého se oddělila jedna fenka a šla uvítat mého muže - svého budoucího pána.
Bylo totálně rozhodnuto, já jsem mohla vybírat jak jsem chtěla - naše Alfa si svého páníčka prostě vybrala a bylo to. Za tři týdny jsme pro ni jeli. Už jsem byla poučená, na štěně jsem vezla dětskou vaničku a řádný obojek. Ani jedno nebylo potřeba, Alfinka mi celou cestu vzorně seděla v náručí a slintala mi za krk. Od té doby, kdykoliv někam jedeme, dodržuje tradici, sedí mi na klíně (a vůbec jí nevadí, že je minimálně o deset kilo těžší nežli já) a slintá všude možně, nejraději páníčkovi za krk, asi aby se mu lépe řídilo.
A od té chvíle, kdy jsme Alfinku přivezli, nám působí jen samé radosti. Velice dobře se spřátelila se šeltičkou i všemi domácími kočkami. Jedině u misky s jídlem nezná kamaráda. Vyrostla jak z vody a dnes už je z ní pořádné psisko, které nás pořád udivuje v tom, jak toto plemeno, prakticky bez výcviku (ovšem vychovávané), je schopné hlídat dům i zahradu, dokáže vycítit naše nálady a pocity. Miluje naše večerní procházky (obzvlášť, když se podaří ulovit nějakou myšku, zatímco můj muž ryje obličejem ve štěrku - viz Murphyho zákon - protože se nestačil pustit). A běda každému psisku, které by se k nám chtělo přiblížit. Dalo by se říci, že na procházkách s naším psíčkem kavkazáčkem, máme večer venku pocit jistoty a bezpečí. Je fascinující pozorovat to velké psisko, jak láskyplně opatruje a hlídá naše vlastní koťata, ale na druhou stranu jak během zlomku vteřiny dokáže z rozzuřeného německého ovčáka (který nás spolu se svým psím kamarádem na procházce napadl a na rozdíl od Alfy neměl vodítko) udělat roztřesenou uslintanou kouli chlupů bez sebevědomí, zatímco jeho kamarád se staženým ocasem utekl. Je pravda, že při tom vzalo vodítko (lépe řečeno řádný řemen) za své, protože praskla ocelová karabina, ale Alfa si řádně upevnila svoje sebevědomí. Pro úplnost dodávám, že kromě toho, že oba psi byli asi řádně vyděšení, Alfa jim nijak neublížila, vzorně se posadila a čekala pochvalu (které se jí také hojně dostalo).
Co dodat závěrem? Je nám s naším kavkazáčkem prima, i když se moje srdce zahradníka muselo rozdělit na dvě půlky, protože jen majitel kavkazáka ví, co dokáží takové čtyři velké těžké tlapy v záhonku lilií, kosatců či jiřinek, když kavkazák pádí v plném trysku (za ocas přivěšenou šeltičku, protože ta je taky pro každou lumpárnu) za prchající kočkou, balónem, motýlem, mouchou, myškou nebo si prostě běhá jen tak pro radost. Ale zase na druhou stranu - jakákoliv sebekrásnější kytička vás nepřijde utěšit, když je vám smutno, nejde s vámi na procházku, ani vás radostně nevítá (a nezmaže a neuslintá) pokaždé, když přijdete domů, nebo jen vyjdete ze dveří domku. Takže na závěr rada: Nudíte se? Tak si nekupujte medvídka mývala, ale pořiďte si kavkazáka a už se nikdy nudit nebudete, získáte naprosto oddaného, milého kamaráda a věrného, neúplatného ochránce pro sebe i celou svou rodinu.
10.10.2002
Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků