Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků

Jak jsem ke kavkazákovi přišla

L. Mušálková





Mé vyprávění o tom, jak jsem ke kavkazákovi přišla, má kořeny dávno v mém dětství. Bydlela jsem s rodiči v patrovém rodinném domku, kde v přízemí žila i matčina sestra s rodinou. Ti měli nějaký čas slovenského čuvače, v té době se mu říkalo tatranský čuvač. Tato fena se jen mihla mým životem, ale dodnes před sebou vidím Belu, krásnou představitelku tohoto plemene. To jsem měla asi pět nebo šest let. Ve dvanácti letech jsem si vymodlila u svých rodičů kočku. A protože to nebyla žádná peršanka nebo jiné "gaučové" plemeno, tak nezůstalo u jedné. Jak to už v životě koček a kocourů chodí, ti užívající si volnosti dlouhého života nemají. Až na ty dvě poslední, Myšku a Ťapku, které mi obzvláště k srdci přirostly. Možná proto, že byly kastrované a držely se doma, dožily se víc jak 10 let.

Pak šel čas a já už vdaná a se dvěma dětmi, jela jsem se podívat na štěně, které měla zamluvené sousedka. Typický oříšek.Matka jezevčice a otec neznámý. Nazpět jsme vezli pejsky dva. Jak jinak. Přece tam nenechám bratříčka samotného.

A tak Dan a Aron žili ve třetím patře panelového domu zcela podle svých představ.
Aron - ten náš - se zaměřil na literaturu a likvidoval zvláště pak různé atlasy a naučnou literaturu. "Chov a výcvik malých loveckých psů" rozžvýkal dle mého mínění zcela po právu. Asi se dočetl na straně 160 o parforsní metodě, kdy cituji: ..."k donucení psa se používá pro něho bolestivých forem donucení - ostnatého obojku, přišlapávání tlapek pánevních končetin, štípání do ucha apod." FUJ !!! - to říkám já. Aron byl téhož názoru.

Aronův bráška Dan se zase specializoval na stavební úpravy bytu. Než přišla sousedka z práce, měla prokopaný další otvor z předsíně do kuchyně. Fakt je, že co měl poloviční jezevčík dělat v bytě, kde nebyla ani jedna liška, natožpak jezevec !

Jak šel čas dál, psi dospěli a byli z nich celkem pohlední, ovšem neukáznění oříšci. Tak došlo k tomu, že Dan jednoho dne nepřežil srážku s autem a Aron zůstal sám. I když se po bratříčkovi sháněl, protože mu chyběly hry na honěnou z bytu do bytu, časem zapomněl.
My jsme pak začali stavět dům a Aron se vozil na kole v košíku do svého budoucího působiště. V té době nám zachránil značný majetek, neboť náš doposud neposkvrněný panelák poprvé navštívili zloději. Vyšli až do posledního patra, kde jsme bydleli, a vybílili byty obou sousedů. U nás pouze odstranili zámek. Dovedu si představit co dělal Aron, když se loupežníci přiblížili ke dveřím našeho bytu. Mysleli jsme, že pejska našeho zlatého budeme do konce života na rukou nosit, tak jsme mu byli vděčni. Kromě záchrany movitého majetku má náš dík i za to, že obnos z prodeje garáže a bytu zůstal tam, kde jsme ho pečlivě, leč nezodpovědně uložili.
Takže vlastně i díky Aronovi jsme ve lhůtě dostavěli, zkolaudovali a mohli se stěhovat do nového domečku.

Zase uběhlo několik let a my při jedné z návštěv Zverimexu objevili v krabici na zemi něco černého. To něco byl asi desítitýdenní labradoří kluk. Manželovi učaroval okamžitě a tím byl náš. Nezvyklý způsob prodeje majitelé Zverimexu vysvětlili tím, že chtěli vyhovět svým sousedům a vzali pejska, který zůstal sám, když jeho 2 sestřičky si koupili myslivci pro lovecké využití.

Mého muže si pejsek adoptoval okamžitě, a to poté, co spolu strávili první tři noci v obýváku.
První noc spal muž na pohovce a štěně v košíku na zemi.
Druhou noc se pejsek vyšplhal na pohovku, kde byli společně.
No a třetí noc si pelíšky vyměnili... Muž na zemi a štěně na pohovce.
Dodnes ho má pes, kterému jsme dali jmého Denny, otočeného kolem tlapky.

Před třemi a půl lety můj muž prohlásil, že Denny, když odejdeme do práce, strádá. Je mu smutno a celý den na zahradě vyhlíží, kdy přijdeme domů. Pak nás okupuje a vyžaduje pozornost, o kterou byl ochuzen naší nepřítomostí.
Vypravili jsme se tedy ke starým známým do Zverimexu, zda jejich sousedé nemají opět vrh labradorů, že bychom pořídili Dennymu kamarádku. Vrh labradorů se toho roku nekonal, ale majitelé Zverimexu se nás bezelstně otázali, zda bychom nechtěli kavkazí holčičku. V té době jsme vůbec neměli ponětí, co je to za rasu. Bylo nám nabídnuto, že se můžeme nezávazně přijet podívat.
To už mi začala blikat kontrolka a já věděla, že je třeba se mít na pozoru sama před sebou. Vždyť takto jsem i k Aronovi přišla. Taky jsem se byla jenom podívat na štěně - ještě ke všemu sousedčino.

Než jsme se vypravili, zodpovědně jsem si prohlédla a hlavně přečetla "Průvodce plemeny psů". Na straně 260 jsem ho objevila. Kavkazský pastevecký pes. Bez mučení musím přiznat, že mě vůbec neomráčil. Pes vyobrazený na fotce se mi zkrátka a dobře nelíbil. Říkám si:
"mít vztyčené uši, vypadá jako německý ovčák. Pravda, trochu větší, ale přece jen německý ovčák." V rámci objektivity musím přiznat, že ve skutečnosti jsem nikdy takového kavkazáka, kterým mě vystrašili v tomto "průvodci", neviděla. Pak jsem se začetla do textu pod obrázkem a u věty "není to pes pro každého !" jsem zbystřila. Tak vida, musím se mít na pozoru. Poté jsme se vydali na prohlídku štěněte. Uviděla jsem to, co uchvátí každého, kdo malého medvídka spatří. Byla jsem unesena. Na matku štěněte jsem opatrně pohlížela jen koutkem oka a orosena potem jsem si představovala co se stane, až tato představitelka přírodního plemene rozsápe pletivo a vrhne se na nás. Představitelce přírodního plemene to bylo srdečně jedno. Beztak se těšila na to, až si toho nevychovaného cvalíka, který by si chtěl pořád jen hrát a jíst, popřípadě tyto činnosti provádět v opačném pořadí, někdo definitivně odnese a ona bude mít už konečně zasloužený klid. Haf.
Rozloučili jsme se s tím, že si to musíme rozmyslet.

Ale jaképak rozmýšlení ! Já už byla lapena do sítě. Druhý den jsem začala usilovně shánět odbornou literaturu. Měla jsem štěstí a hned v prvním knihkupectví mi padla do rukou knížka od manželů Truksových. Tu jsem si třikrát!!! přečetla. Bylo mi naprosto jasné, že se svými kočičími a oříškovskými zkušenostmi asi neobstojím. Dennyho vychoval a vycvičil manžel - také kynologický amatér - podle příruček a celkem zdařile. Takže já jsem byla výchovou a výcvikem psa neposkvrněna a teď takové nadělení ! Učaruje mi štěně - pes, který se doporučuje jen zkušeným kynologům. Ale ať jsem dělala co dělala, pořád jsem měla před očima malou fenečku a vsugerovala jsem si, že čeká jenom na mne. Chodila jsem jako tělo bez duše až můj muž zavelel: "Ber peníze, jedeme pro ni".
Tak a teď už je jistě všem jasné, jak jsem ke kavkazákovi přišla. Jak?
No přece jak slepý k houslím !

Fenka dostala od chovatelů jméno Chiara a to jí už zůstalo. Měla jsem pro ni sice nachystané jméno Sára, ale vždyť je to podobné. Když jsme ji s manželem přivezli domů - musím si postěžovat - vůbec se s námi nebavila. Posadila se k vrátkům na zahradě a že výlet se jí líbil, a kdypak pojede zpátky. Už tenkrát jsem jí uměla číst z očí. Náš žárlivý Denny nevím jak, ale zjistil, že ta malá, chlupatá a nelibě vonící kulička se nemá k odchodu a tudíž u nás asi zůstane. Rozhodl se tedy vzít výchovu nového člena rodiny do svých tlapek (nebo spíše zubů). Choval se tenkrát dle mého názoru velice nepěkně, nicméně asi účelně, neboť vštípil rychle rostoucímu štěněti zásady slušného psího chování.

Abych to zkrátila. Po necelých čtyřech měsících pobytu u nás Chiara Dennyho přerostla, jeden bez druhého neudělal ani krok, a jsou opravdu silná dvojka. Fenka si z něj vzala dobrý příklad a protože Denny je vychovaný pes, nebyly s ní ani v době její puberty žádné problémy. Jedině snad v tom, že od svého "učitele" okoukala i lovecké nadšení a na procházkách se pouštěla za každým zajícem či srnkou a udržet ji při její velikosti 73 kg a 75 cm v kohoutku dalo pořádně zabrat. Naštěstí už dostala rozum a nechá se ukecat. Takže srnky, zajíci a další obyvatelé našeho lesa se zase mohou nerušeně pást.

Já během těch tří a půl let, co ji máme, přelouskala různých knih o psech! Jo, kdybych je naskládala na sebe, do metru by moc nechybělo. A to nepočítám veškeré psí časopisy, které u nás vychází. Nicméně zjišťuji, že pořád je se co učit.

Co dodat na závěr ?
Život s kavkazákem, pokud Vám dovolí do toho svého vstoupit, je prima.
Vždy jsem měla ráda kočky.
Chiara je obrovská, nezávislá, nevtíravá a citlivá kočka.
Můj život s kavkazákem je nekonečný příběh člověka a psa.
Dvou bytostí s jedním srdcem.


Liba Mušálková

18.9.2002

Další fotky Chiary a Dennyho jsou na webu Baschkir Pastorales (v novém okně)


Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků