Před vánocemi 2003 dlouholetá latentní touha mého manžela po irském vlkodavovi vybublala tak prudce, že volal na inzerát až na druhý konec republiky, chlapeček zintenzivnil proud svých nepřetržitých žádostí o pejska, se kterým by mohl chodit venku sám, a Ajrinka dává na vědomí, že štěkacím kolegou s trvalým bydlištěm na naší adrese by vůbec nepohrdla, také téměř neustále. Chlapečkovým přáním se u nás obvykle nevyhovuje, jenže toto mi připadalo docela rozumné. S Ajrinkou jsou sice kamarádi perfektní, leč když se Ajrin venku naštve na jiného psa nebo když si umane že kluka musí před někým chránit, osoba o hmotnosti pod 60 kg nemá šanci ji udržet. A když se dítko bude věnovat soustavně ušlechtilé činnosti pejskařské, nebude mít přece čas ani myšlenky na to aby lumpačilo, a vyroste z něho slušný člověk, že?
Měla jsem představu, že nějaký malý bezprizorní pejsek, který by jinak skončil v útulku, by mohl strávit zbytek života u nás. Člověk míní... Kdybych byla bývala nebyla byla nepořádník, nebyla bych byla bývala nechala ležet na stole časopis "Pes přítel člověka" otevřený na stránce s inzeráty. A kdybych byla bývala měla trochu víc rozumu, tyto stránky vytrhnu a manželovi nakecám, že inzertní rubrika je zde už dááávno zrušená... Kupodivu mu nepadl do oka žádný inzerát pod písmenem I jako irský vlkodav, jeho pohled tentokrát zálibně spočinul na nabídce bassetů.
(Majitelé a příznivci bassetů, zejména vlastní-li legálně či nelegálně drženou střelnou zbraň, nesmí tento odstaveček nikdy číst, protože bych přec jen ráda ještě nějaký rok na tomto světě prožila.) Čtvernožec s postavou jitrnice na krátkých nožičkách totiž ani trochu nenaplňuje mou představu o psí kráse. Kavkazák, pyrenejec, šarplaninec, čuvač, chlupatý belgičák, i jim podobné zmenšeniny - to je má krevní skupina! I chlapeček byl názoru, že než jitrnice, raději zatím nic. Dobře, pojede se s tátou na štěňátka podívat, ale už teď ví, že se mu žádná jitrnica nezalíbí!
Známe své lidi... Chlapečka jsem se zachmuřenou tváří varovala, že jakmile si některé to štěňátko pošimrá, jakmile mu některé z nich ožužlá rukáv, nebude mu rady ani pomoci. Suverénně pravil: "Vsadíme se o stovku, že ne!" Sázku jsem přijala. Však počkej, zajíci, těžce neseš prohry, navíc jsi spořivý, těžko se budeš se stokorunou loučit, budeš se snažit to nějak okecat, ale hned jak se vrátíte, přivítám tě s nataženou rukou!
Nebylo potřeba. Vše vyřešila esemeska, která přišla nepříliš dlouho po jejich odjezdu: SAZKU JSI VYHRALA.
Hned po návratu domů mě ti dva blbouni informovali, že baseťátka jsou samo kluci, ale že paní chovatelka má rovněž bloodhounďátka. A že náš tatínek tam distingovaně pronesl projev na téma "Konečné slovo při rozhodování musí mít přece manželka". Houslový koncert... Dá se reálně předpokládat, že tohle je jen chytrý tah, kterým si drahý choť připravuje půdu pro to, aby časem mohl doma vřískat: "Která blbá slepica si prosadila, že chce druhého psa? A k tomu takovou uslintanou krávu?" I když mi pak na něho paní chovatelka práskla, že v okamžiku, kdy uviděl co se klube z porodní bedny číslo dvě, jeho uši se vztyčily, jeho nozdry se rozšířily, jeho oko zasvitlo zvláštním jasem, a jakékoliv myšlenky na jitrnice právě v té chvíli definitivně opustily jeho mozkovnu...
Má osobní poradkyně mě ujistila, že bloodhoundi jsou pohodoví pesové, a mnohem hezčí než jitrnice, tak jsem po několika bezesných nocích mohla klidně spát. Druhý den jsem se jela na bloodhounďátka podívat taky (když mám mít to konečné slovo???) Pošimrala jsem si je, ona mi ožužlala rukáv... Odběr koncem ledna.
J.F., 23.12.2003