Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků


Kterak člověk ke psům přijde a naopak

Jarka

Už delší dobu si říkám, že bych si měla zapsat, co pěkného jsme s našimi i jinými psisky zažili - pro připomenutí, až budu stará a sklerotická. Mám pocit, že první příznaky výše uvedeného se již objevují. Tož si zde sem tam něco připisuju, chaoticky bez ladu a skladu. Nadpis by také mohl být: Od voříška ke kavkazákovi.

Odmalička jsem měla ráda chlupaťáky, psy zejména. Jenže v rodičovském domě tento požadavek neprošel, tak jsem aspoň kamarádila se všemi psy v blízkém okolí a těšívala se na hned po Vánocích druhý hlavní svátek v roce - první prázdninový víkend - Mezinárodní výstava psů Brno. Když jsem se seznámila se svým budoucím manželem, velice se mně líbilo, že mají doma psa (bedlingtonteriéra). S odstupem let se mi jeví, že to byl asi jediný rozumný důvod, proč jsem si ho brala, žádný jiný důvod, který by byl aspoň trochu rozumný, mě nenapadá.

Jednou jsme náhodou jeli přes Němčičky a náhodou jsme zastavili před domem, kde bydlela paní s bernardýnicí. Úplnou náhodou měla zrovna doma štěně, které jak z udělání bylo na prodej. Samozřejmě největší náhoda byla, že den předtím manžel četl v novinách inzerát na toto štěně a náhodou mně to zapomněl říct, prý ať se jdu jen podívat. Psíčky jsem pochválila, nic zlého netuše - přece jsme se už dříve shodli, že jeden pes velikosti bedlingtona je do města tak akorát!
Jenže podceňovat nepřítele se nevyplácí. Druhý den - byl zrovna pátek - něco doma ňafalo. Co něco - budoucí tele! Před okamžitým návratem do Němčiček manžela zachránilo jen to, že mu cestou domů odešly brzdy a dojížděl do Brna krokem. Vyslechl si svoje a musel slíbit, že štěně pojede hned v pondělí ráno vrátit autobusem.
Na víkend jsme totiž jeli do Moravské Třebové. Bedlingtonka byla zvyklá zůstávat doma s tchyní, to nebyl problém, ale štěně jsme museli vzít s sebou. Jenže za ty dva dny jsem nějak pozapomněla, kam že se to má v pondělí ráno jet a co že vlastně se má vracet, a dnes - po čtrnácti letech - to už ztratilo na aktuálnosti.

Naštěstí se brzy ukázalo, že ačkoliv maminka byla bernardýnice 85 kg brutto, tatínek, kterého jsme ach nikdy nepoznali, jejích parametrů zdaleka nedosahoval. O otci neplatiči bylo zjištěno pouze že jeho domovská obec je Křižanov - jak příznačné! Naše čubička dosáhla maximální váhy 35-40 kg, kohoutkové výšky 62 cm, barvy má bernardýní, figuru a čumák jako menší vlčák, připomíná českého horského psa. Datum narození: 30.12.1986. Od původní majitelky obdržela jméno Ťapka podle tlustých bílých tlapiček, když přerostla všechny Ťapky v okolí, byla přejmenována na Čuki.

Ťapinka u nás byla sotva nějaký ten týden, když na dvoře spadla ze schodů a zlomila si packu. Dodneška je mi jí líto, když si vzpomenu, jak tehdy chudáček kňoukala. Léčily jsme se spolu, protože mně vzápětí ruplo v zádech a byla jsem 6 týdnů na neschopnosti. Ke konci mně už to bylo doma dlouhé, tak jsme vždy večer vyrazily na procházku - já o dvou holích, ona zafačovaná, na krku půlmetrový límec aby si to neokusovala - vyložení veteráni od Piavy, za císaře pána bychom mohly dostat trafiku.

V době její mladosti jsme vůbec netušili, jaký hlídací poklad v sobě skrývá. Párkrát jsme zašli na cvičák, ale rukáv naprosto ignorovala. V štěněcích letech buď šla figurantovi po krku, nebo si před něj sedla a podávala mu pacičku. Stoprocentně to u mě vyhrála, když šla o velikonocích po krku sousedovi s mrskačkou. Později se už zaměřovala výhradně na ruce, nakonec má to svou logiku, zloději kradou rukama, že jo. Naštěstí předem varuje - nakrčí čumák, až pak rafne, rychlost a síla skusu je přímo úměrná výsledku jejího vyhodnocení míry nebezpečí.
Je velice málo lidí, kteří by k nám mohli vejít za naší nepřítomnosti, prakticky jen nejbližší příbuzní a bábinka z chalupy. Říkám, že tento pes může dokonale nahradit krevní zkoušky, kdo je a kdo není manželovým synem.

Bábinka z chalupy: Koupili jsme chalupu a zrovna se tak zařadili mezi obchodníky s bílým masem, protože jsme ji koupili i s bábinkou. Chalupa měla v papírech, že je stáří od nepaměti a vypadala že je ještě podstatně starší, bábinka měla 66 a vypadala podstatně mladší, navíc říkám, že ona je tam to jediné, co pořád funguje a nemusí se opravovat. Ze slušnosti jsem se bábinky zeptala, jestli se nebojí psů, že podruhé už přijedeme se psem. Prý ne, prý vždycky nějakého měli. Přijeli jsme, zaklepali, protože jsme ještě neměli klíče, bábinka pootevřela vrátka, Čukinka tam strčila nos - a bum. Podruhé bábinka velice opatrně pootevřela vrátka, znovu nos a znovu bum. Holt čekala, že brňáci přijedou s něčím malým, ne s takovou krávou. Ale skamarádily se rychle.

Když se nám narodil chlapeček, nastaly problémy: čubina velice žárlila a jejím hlavním zájmem bylo ho sežrat. Naštěstí brzy si uvědomila, že se nikdy nedostala tak často na procházku jako když spolu drndáme kočárek, a vzala nový přírůstek do rodiny na milost. Dokonce kočárek zařadila do svého hlídacího programu a vyjela u něho i na bábinku z chalupy, která jinak má od psa vstup do domu legálně povolen. Další problém: v době, kdy děti začínají mluvit, naše dítě začínalo štěkat. Ale na mluvení pak taky došlo.
(Milý synku, dodnes si pamatuji tvá první a nejčastěji používaná slova - "buf buf heú hepfupfu". Taky jsme tě pak nějakou dobu nazývali ne Honzík, ale Bufík. Ta chlupatá obluda, které teď chodíš říkat "Hajinky, Čukinek malinký", byla podle tebe nejdřív "haba", pak dlouho dlouho "haka", následně "hafa".)

Je zajímavé, že i když se Ťapinka strašně bojí bouřky, hromů a podobných zvuků, při prvním zahřmění neutíká sama hned domů, ale obíhá nás všechny dokolečka, vlastně nás nahání k domovu a teprve až se jí to "podaří", tak zaleze do nejzazšího rohu pod stůl, pod polici nebo zkrátka pod něco a tam se celá třese. Jinak její nejoblíbenější místo je gauč jakýkoliv, pokud možno i s polštářem pod hlavu. V přízemí má sice přidělen svůj starý gauč v takzvané psírně, raději však chodí pytlačit do manželovy takzvané kanceláře. Jmenovaný jednou přiznal, že když mě slyší na schodech, tak psíčkovi řekne: Čuki, já tě nechci vyhánět, ale Jarka jde, pozor, jde Jarka! - a pejsek disciplinovaně odkráčí na svoje a tam dělá jakoby nic.

Ťapinka měla své pracoviště přesně vymezené. Před domem na ni nesměl nikdo cizí sáhnout. Zkoušela jsem to jednou se sousedkou, spolumajitelkou dvou vlčáků. Na jejich straně rýny se naše čubička nechala hladit. O metr blíž na naší straně rýny výhružné vycenění zubisek. Pokus několikrát opakován vždy se stejnými výsledky.
Když jsme opravovali domek, nosila i v domě, když nebyla zavřená, košík. Po zjištění, že nemůže zedníky pokousat, aspoň za nimi chodila a tím košem je mlátila.

V jejím popisu práce bylo také hlídání auta. V kteroukoliv denní nebo noční dobu podřimovala doma na chodbě nebo v psírně, ale identifikovala zvuk motoru, když se manžel vracel a projel před domem, aby se na konci ulice otočil. To platilo i když jsme dost často měnili jeden starý vrak za jiný starý vrak, během dvou dnů to zase měla v uchu.
Samozřejmě že už parkujícího auta se nesměl nikdo dotknout, i když nevím, jak na ně viděla přes neprůhledné dveře.

Dlouhá léta k nám na chalupu chodil na kafe soused - starší pán. Nic se nedělo, až jednou si přišel vypůjčit váhu. Náš pes si to zapamatoval a při dalších návštěvách už dotyčný nesměl v jeho blízkosti vytáhnout ruce z kapes. Soused zemřel, uplynul nějaký ten rok a přišel na návštěvu starší pán podobného vzhledu. A bylo zle - nezbylo mu než s rukama nakládat jako jeho předchůdce.

Měli jsme na chalupě elektrikáře, dělal celý den hádéesku, sem tam psa pohladil, dělil se s ním o svačinu. Pak potřeboval kus plechu, říkám mu - vzadu na dvoře nějaký je, vezměte si ho. Jak na plech sáhl, už to cvaklo, naštěstí jen výstražně. Zbytek dne jsem mu musela podávat i jeho vlastní nářadí.

Potřebovali jsme vyměnit na chalupě sporák. Tři chlapi ze sousedství přišli na pomoc, naneštěstí přišli znenadání, nestačila jsem Čukince nasadit koš, tak jsem ji chytla za obojek, držela a udržela i když v zápalu boje pokousala vrata, sporák i mě. Co je to za pořádek, že cizí lidi sahají na náš sporák, ne?

Jednou ji vzal manžel s sebou do firmy, pro kterou občas dělá revize. Ono by snad ani tolik nevadilo, že ji uvázal u brány, kdyby zrovna nebylo poledne a zaměstnanci se nemuseli vrátit z oběda na pracoviště. Pan majitel byl určitě přesvědčen, že práce pro něj šlechtí člověka, když viděl své řemeslníky lézt do dílny přes plot. Nicméně když prý náš pes považuje za svou povinnost hlídat každý barák, ke kterému ho necitelný pán uváže, ať raději příště zůstane doma.

Obvyklý vítací ceremoniál: Ještě na ulici bylo vždy slyšet mohutné dus dus po schodech a mohutné dunivé a vítězné buf buf. Po otevření dveří následovalo vrtění ocáskem, které plynule přecházelo ve vrtění celým psem. Oblíbené osoby menšího vzrůstu (kluk, bábinka z chalupy) dostávaly i pěknou, upřímnou mlaskavou pusu. Na chalupě jsme se s Čukinkou cítili bezpečněji, než kdybychom tam měli ministra vnitra. Při příchodu sama prošmejdila, jestli se tam nezapomněl nějaký darebák (bylo by to dobré přilepšení k večeři), při návratech z lesa, kam jsme chodili jen lidi, stačilo ťuknout do vrat, okamžitě hlásila, že za dobu naší nepřítomnosti se nic mimořádného nestalo.

Čukinka byla až do svých skoro třinácti let v perfektní formě. Venku kolikrát tak blbnula, že se cizí lidé ptali, co je to za štěně. Jenže pak se začala zadýchávat, packy jí při běhání často strnuly, že se nemohla chvíli pohnout, na břiše se objevil nádor, huba zešedivěla. Jeden čas skoro nepila, pak zas skoro nejedla. Tak jsem jí řekla - holka, od teďka už žádné divočení, ven jenom na provázku, žádné běhání sem a tam, když budeš čuchat, já s tebou počkám - žádný spěch, budeme se šetřit obě. Musím s radostí konstatovat, že zvýšená dávka odpočinku je vynikající léčebná metoda pro lidi i pro psy a zřejmě v den svých patnáctin bude Čukinka opět přejmenována - buď na "Paní Ljuba Hermannová" nebo na "Bělousovová s Protopopovem". Narozeninový dort podle jejích představ: mísa buřtů obložených piškoty a mrkví, na ní pocukrované morče.

Jenže psí život nemůže být tak dlouhý jak bychom si přáli, a co až Čukinka bude muset do psího ráje? (Stejně je mi to divné: v psím ráji jsou určitě řízky třikrát denně, patníky z piškotů a jen kulhavé myši, ale nechybí tam pánečci?) Nedovedu si představit být bez psa, i když vím, že se už nikdy nedostanu na dovolenou jinam než na chalupu, má to taky své výhody: letadlo se mnou nespadne, loď se se mnou nepotopí a krásu dalekých zemí můžu obdivovat v televizním křesle, kde mě určitě nepokoušou moskyti nebo neutrpím omrzliny.

Tak jakého psa vybrat, aby byl co nejpodobnější svými vlastnostmi tomu, na kterého jsme si tolik zvykli. Do užšího výběru postoupily následující návrhy: já: hovawart nebo rotvajler, manžel: irský vlkodav (!!!), syn: slovenský čuvač, a pořád mně něco říkalo, že to ještě není ono. Pak jsem uviděla v tramvaji krásného plavého psa. Jelikož mám hubu, tak jsem se zeptala (ne toho psa, ale jeho paničky) co je zač, a během pár minut jsem se dozvěděla dost na to, aby mohlo být definitivně rozhodnuto: nejlepší bude kavkazský ovčák.
Kupodivu manžel přiznal, že pár dní zpátky taky jednoho viděl a že se mu moc líbil. Takhle rychle jsme se ještě nikdy na ničem nedomluvili. Navíc stopy po zlodějích na chalupě předznamenaly, že dalšího psa musím mít nejpozději ihned, rozhodně do prázdnin. Čuki je přece jen už důchodkyně, ale pokud se se štěnětem vzájemně nesežerou, může zaučovat.
I sedla jsem k Internetu a zadala hledat slovo "kavkazský". Díky tomu jsme se seznámili s panem chovatelem, s "tatínkem" Esterem, s "tetičkami" Ganou a Alsu, a výsledek tohoto hledání u nás poprvé zaňafá dne 28.6.2001.




Návštěva u pana chovatele - použity citace z meilů:
Odesláno:
"...návštěva u chovatele byla šokující: než jsem prohrabala kabelku, jestli mám pro případ potřeby náplasti a tinkturu byvše poučena z Internetu o žralocích v psí kůži, seděli muž s jednou cca 60kg obludou proti sobě na bobečku, on ji škrabal na čumáku, ona mu podávala pacičku, druhá obluda se rozvalovala na zemi, aby ji kluk mohl pohodlně šimrat na bříšku. Hrozné!!! To jsou ti cituji krvelační grizzlyové, majestátní jak hory Kavkazu?"
Re (pí Švecová):
"Ono je to opravdu tak, kavkazani jsou naprosto uprimni a maji nejaky ten smysl pro dobre lidi navic. Vidim to u tech svych tri "oblud", kterak hlidaji dusledne selektivne. Gratuluji Vam ke stenatku - mohu se zeptat od koho?"
My private comment:
Jestliže mají opravdu smysl pro dobre lidi, tak proč si k čertu hráli s mým starým?

Den D: 28.6. 2001:
Moje falešná březost kulminuje. Už od rána jsem měla porodní bolesti, ve čtyři odpoledne odtekla plodová voda. Úleva nastala až v 20.00, kdy se objevilo před domem auto, v kufru v řadě čtyři štuclíci, jeden hezčí než druhý, mohli jsme si vybrat ze dvou čubiček. Selekce: naše Čuki tam strčila palici, jedna se hned vyděsila, druhá zachovala celkem klid - tudíž jsem ji jmenovala naší Ajrinkou.
Největší obavy jsem měla z toho, jak ji přijme Čukina. Naprosto se potvrdilo očekávané: venku a na neutrálním území celkem nezájem, na chodbě a v psírně ostrá varovná nóta, při žrádle otevřené vyhlášení války. Snad to rozchodí.
Šli jsme ven, aby se provětrala po těch hodinách strávených v autě, a byla jsem vyvalená, jak ochotně se Ajrinka smířila s vodítkem. Učinila jsem zadost místnímu společenskému životu - seznámila ji s pejskaři a pejsky v okolí, sousedi Pitbulovi na nás ještě o půlnoci volali z okna, ať počkáme před domem, aby se mohli podívat zblízka.

Záznam našeho chlapečka:
28.6.2001 Máme štěňátko, jmenuje se Ajrin. Hned jak k nám přišlo, hladil jsem si ho ze všech nejvíce. Jak to vipadá, tak mě má ze všech nejraději. Šli jsme s Ajrinkou ven. Nejdřív jsme si misleli že nic neujde, ale potom jsme si všimli kolik toho ujde a dokonce uběhne.


Poznámka č. 1: Za ty roky dosavadního pejskaření se u nás samozřejmě "mihli" i nějací chudáci nalezenci:

První: Manžel přivedl domů asi dvouletého německého ovčáka, který pobíhal po nádraží, myslel si, že se ztratil někomu z psího cvičáku za řekou. Tam ale pes nikomu nechyběl, tak jsem dávala inzeráty, obtelefonovávala kde koho, nic. Pes byl krásný, milý, dokonce vycvičený, co s ním? Po čtrnácti dnech projevila zájem jedna známá, která byla zrovna na mateřské dovolené, a odvezla si ho. Večer prý přijeli, pes proběhl barákem, skočil si do postele k dětem a odmítl nocovat kdekoliv jinde. Půlroční holčička spala mezi psovýma tlapama, dvouletá po něm lezla. Když toho měl hafan dost, opatrně ji setřepal, vstal a ještě opatrněji tu menší překročil, přitom se ohlížel, aby na ni nešlápl ani zadníma nohama. Co dodat.

Druhý: Byl konec října, v noci mínus šest, a ráno vidím u řeky uvázaného psa, velkého křížence dost podobného tomu našemu. Tak jsem ho vzala domů a zase: obcházení sousedů, inzeráty, telefony, nic, dozvěděla jsem se jen že tam byl celou noc a že tam bylo těsně předtím nějaké pražské auto. Ač moravský pragocentrista, v tu chvíli jsem všechny Pražákýýý srdečně proklínala. Zavezli jsme ho tedy do útulku, který je na druhém konci Brna a ještě o kousek dál, pes celou dobu koukal z okna, jako by si chtěl zapamatovat cestu - a taky že ano! Druhý den slyším zdola nějaké bouchání do dveří - byl to on, podhrabal se jim. Pár dní byl u nás ve sklepě, a přišel přes celé Brno zrovna zase k nám, nevěděla jsem, jestli mám mít radost nebo brečet. Naštěstí než jsme ho naložili na opakovanou cestu do útulku, objevili se zájemci, které jsme i trochu znali, a ujali se ho.

Třetí: Tentokrát jsem byla na mateřské dovolené já. A hned ráno za dveřmi malé štěně. Změnila jsem taktiku: celé dopoledne jsem z okna pokřikovala na kolemjdoucí známé a pejskaře, jestli a) neví, komu se mohlo ztratit štěně, b) nechtějí štěně, c) neznají někoho, kdo by chtěl štěně. Taktika byla úspěšná, už v poledne se bod c) zrealizoval.

Poznámka č. 2: Za ty roky dosavadního pejskaření samozřejmě byly nějaké "psí zážitky" i v práci:

Naše sekretářka paní Dáša je taky střelená, mají doma dva československé vlčáky. Jednou přiběhl šéf, oči navrch hlavy, prý představte si, co se Dáše stalo: Má ruku na dlaze, jedna ta její potvora jí ukousla a spolkla prst, psa museli utratit, prst jí přišili, ale přestavte si, jak byl v žaludku už natrávený, tak se jí to špatně hojí... Velice jsme s ní cítili, víme co to jsou ČV, ona navíc má postavu "50 kilo i s postelí", to je pak těžko může zvládnout. Druhý den šel kolega Petr k ní něco vyřizovat, litoval ji, říkal - chudáku, to tě muselo bolet, pořád mu ale bylo divné, že jí z dlahy koukaly všechny prsty a vypadaly poměrně zdravě a původně. Ona taky nevěděla, proč by ji to mělo tolik bolet. Ruku měla na dlaze proto, že si udělala výron, když se jí zamotaly prsty do vodítka a historku s ukousnutým prstem si šéfík vymyslel cestou přes tři poschodí a ještě ji stačil vylepšit tím natrávením! Když za pár měsíců šéf přišel s tím, že Dáša má natržený skalp, protože ji psi protáhli roštím a ona se zapomněla pustit, nikdo z nás tomu samozřejmě už nevěřil. Dokud nám osobně neukázala stehy.

Šéf má hovawarta. Copak já za to můžu, že když nechtěl nic nebo nejvýš trpasličího knírače, jeho žena dala na mé mínění, že hovawart je lepší? A že jsem zrovna věděla, kde mají hovawartíky a ne knírače? Navíc dnes už je se svým Maxem maximálně spokojen, už zapomněl, jak mě honil po kanceláři s holí, může častěji opustit ubytovací prostor, doma zní lépe oznámení že jde se psem ven než že jde na pivo.

Max jednou musel chodit s "trychtýřem" na krku, aby si nemohl kousat jakési zranění. Přijeli k nim návštěvníci, kteří to neznali, ptali se co to ten pes má a proč? Šéf jim vysvětlil, že Max je ještě mladý, neumí dosud dost hlasitě štěkat, a protože mají branku daleko od domu, má nasazen tlampač, aby byl lépe slyšet.

A ještě pár vzpomínek z "doby předkavkazské":

Mám přítelkyni Buclu, známe se už ze školních lavic. U Buclů jsme slavili Silvestra, když měla Čukinka jeden rok. Nevím, jestli ještě někdo další vítal tehdy Nový rok lezením po kolenou po pokoji a sbíráním snad milionu polystyrenových kuliček z totálně roztrhaného plyšového medvěda. Jinak toho Čukinka ve svém životě ani moc nerozhryzala, jen asi desatery papuče, slunečník, několikero mas vyndaných z mražáku, 3 ks upínacích pásů v autě (hlavně že klukův nechala vcelku), blíže neurčený počet vodítek a několikatery dveře. Nepočítám dvířka od skříně v jedné dílně, ke kterým jsme ji uvázali a která pak za sebou tahala, když nás hledala.

Paní Bucla sem tam přijde na návštěvu. Já ji vítám s radostí, Čuki i po tolika letech výhradně s vyceněnými zuby - já vím, že Bucla půjčené knížky vrací, Čuki vnímá, že je jen odnáší. Bucla má kokršpanělku Betynku. Jednou jsme seděly v kuchyni, upíjely pivo, Bucla si musela odskočit, říká mně - pohlídej mi mé pivo! Bylo mně divné před kým, ale jen než zavřela dveře. V tu chvíli Betynka hop na židli, packy na stůl a už chlemtala z její skleničky. Jaký pán, takový krám.

Tchyně - babička T. - měla psy velice ráda, i naši Čukinku. Měla starou pánev, na které udělala sem tam něco dobrého Čukince na přilepšení, tu jí pak předložila. Jednou Čuki neměla moc hlad, sbaštila jen půlku, babička T. jí pánev odebrala a dala na sporák, že jí to ještě později přihřeje. Manžel přišel z práce, zavítal za babičkou, uviděl pánev s lákavým obsahem, a než si babička všimla co vlastně jí, bylo to v něm. Jo, babička T., ta uměla vařit líp než já!

Kdysi jsem šla do masny koupit pro Čuki nějakou kost na hryzání. Říkám - nějakou kost jako činku pro psíka, prosím. Pan řezník přinesl jednu půlmetrovou, culil se, myslel si, že mě s ní asi postraší, za zády držel druhou maličkou, tu že mi pak prodá. Prohlídla jsem si tu půlmetrovou znechuceným pohledem a povídám: no, když teda větší nemáte, tak si ji vezmu. Panu řezníkovi poklesla čelist. Kostičku začala Čukinka doma hned zpracovávat, bohužel tak, že si lehla k babičce T. za dveře, jeden kloub ohryzávala, druhý kloub přitom mlátil do dveří. Prý až do jedné hodiny v noci, nevím, ráno už tam kloub nebyl.

Čuki a doručená pošta: V domovních dveřích je škvíra na dopisy, které padají na zem. Tedy padávaly, dokud v domě nebyla Čuki. Pak už byly psímí zuby vtahovány dovnitř, ještě než je paní pošťačka na druhé straně stačila pustit. Přítel Jiří J. jednou dával do škvíry nějaké písemnosti, našeho psa neznal a strašně se divil, kdopak se s ním o ty papíry přes dveře přetahuje, samozřejmě že prohrál. Čukince nejvíc chutnaly účty za telefon, ale když přišla složenka na poplatek za psa, tak ta byla rozcupována téměř dokonale.

Čuki také významným způsobem přispěla k udržení našeho manželského života. Když muž přišel z práce, potřeboval se vypovídat, kde byl, co měl za problémy a tak podobně, mě to dohromady nezajímalo, měla jsem svých starostí dost, ale Čukinka vždy poslouchala velice pozorně, co se mu přihodilo. Když mě rozčilil, vzala jsem psíčka a šla s ním na procházku se uklidnit, když jsem rozčilila já jeho, vzal psíčka a šel s ním na procházku se uklidnit. Procházek si náš pejsek za ta léta užil opravdu dost.

Muž dělal před chalupou bránu. Trvalo mu to, instaloval rámy a pletivo pořád ne a ne, Čukinka probíhala mezi trubkama. Po několika týdnech tam to pletivo konečně dal, Čukinku jsem v noci vypustila se vyvenčit, ta se rozběhla skrz bránu, jak byla zvyklá - no to byla rána do čumáku! Ráno choť přišel, že máme u chalupy určitě divočáky, že nám v noci provalili v bráně pletivo.

Jednou jsme jeli na chalupě na nákup, v klasické sestavě: já, kluk, bábinka, Čuki. (Čuki jsem brávala taky proto, abych nemusela auto zamykat, nakonec některé z našich vraků ani zamykat nešly.) Plné kabely jsem dala dovnitř, kluka dozadu do dětské sedačky, a v tu chvíli auto začalo couvat po náměstí přes silnici z kopečka dolů - Čuki vrazila zadnicí do šaltrpáky, vyřadila, ruční brzda u nás bývala jen na ozdobu. Strčila jsem nohu pod kolo, auto naštěstí zastavilo, řvala jsem na bábinku, která v životě neřídila snad ani bicykl, ať vleze dovnitř a šlápne na brzdu, ona lamentovala že neví kde to je... Nohu jsem si naložila do octanu a od té doby jsem už s sebou vozila kromě povinného vybavení i jednu nepovinnou pořádnou cihlu.




Stručné poznámky z prázdnin 2001 - první "kavkazské" prázdniny:

Ještě doma:
Čuki a Ajrin nemůžou být spolu (jedině snad že by Ajrin byla v Čukiním žaludku), t. zn. že z Ajrinky bude pes ne sice pokojový, ale zatím kuchyň-předsíň-a-příslušenství-ový. 24 hodin denně musím hlídat, aby mezi oběma psy byly buď zavřené dveře nebo mříž koše - to bude dovolená! Všude ji mám za patami. Díky tomu jsem ovšem viděla poprvé kavkazáka v akci - při hrdinném útoku na hučící záchodovou mísu po spláchnutí.

Už na chalupě:

Ajrinka začíná okusovat pánečky, nejraději uši (asi ji štve že je kupírovaná a my zatím ne). Nohy taky, díky tomu nám bosý tatínek předvedl zajímavý tanec, nazvali jsme ho "kavkazáček". Další oblíbená zábava: fotbal spojený s kotrmelcováním, vylepšený tím, že často uděláme kotrmelec my přes ni.

Končí první týden pobytu u nás. Nechceme-li být zcela ohryzáni, musel být stanoven následující denní program: 1. ven - uhonit až k padnutí, 2. domů - nažrat, napít, spát; tyto dva body opakovat až do setmění. Spotřeba granulí: to co píšou na sáčku vynásobeno dvěma a půllitr mléka k tomu. Já jsem ještě nikdy nebyla v takové kondici.

Škoda, že nemáme videokameru. Záběr, jak štěně proběhne čurajícímu chlapečkovi mezi nohama a dostane přitom plný zásah za uši, by mohl být nesmrtelný. Tatínek se taky nějak divně u kůlny otáčel ze strany na stranu, jak se snažil štěně netrefit.

Chlapeček je opravdu pejskovo nejoblíbenější, doufám že ne hračka. Večer mu dokonce Ajrinka donesla nahlodané uzené prasečí ucho až do postele - ta ochota se podělit! Obdarovaný však nebyl příliš nadšený z toho, co má na polštáři, ani nechtěl ochutnat, i když jinak uzené přímo miluje.

Psala Lída Š., že si všechna narozená štěňátka nechá, že "bude mít sedm kavkazáků, heč!". A to prosím o mně říkají, že jsem cvok, když máme dva psy a morče (moly nepočítám). Normální ženské chodí nakupovat do parfumerie, já se nejvíc ukájím ve Zverimexu. S Lídou cítím, my jsme taky Čukince odepřeli předmateřské a mateřské radosti v obavě, že bychom pro tak velké malé voříšky nenašli tak hodné pánečky, jako jsme my sami.

Oslavili jsme druhý týden pobytu slečny Ajrin u nás a váhový přírůstek 3 kg. Chvílemi si připadám jako výhybkář - neustále organizuju přesuny zvířat na dvůr a ze dvora tak, aby se vzájemně nepotkala a nesežrala (Čuki by ráda sežrala Ajrinku, Ajrin chce sežrat morče). Třídní nepřátelství v teorii i v praxi. Už z toho pomalu blbnu, morčeti dávám granule a psům jetel. Ještě že aspoň na procházkách můžou být psi spolu, venku není Čuki tak přísná.

Přijeli na návštěvu babička s dědou. Babička a psi - to nejde moc dohromady, ne že by se bála zvířat, ale je přímo fanatik pořádku a hygieny. (Jsem já vůbec její?) Ovšem dědeček ji už znalecky poučoval, že štěňátko kavkazáka musí hladit, aby si na ni zvyklo a příště ji nezakouslo. To zatím nehrozí nikomu, naše žraločice v psí kůži se s nepředstíraným nadšením kamarádí s každým, koho potkáme. (Ale proč teda okusuje jenom nás?) Dokonce i za Čukinkou pořád chodí, olizuje ji, chce si s ní hrát, přestože tato důstojná stařena jeví absolutní a okázalý nezájem o nějaké hloupé hry s nějakým hloupým štěnětem. Jedině snad kdyby to byla hra na obědvajícího a obědvaného.

Jeli jsme na nákup. Rekapitulace: pro štěně - větší obojek, větší košík, žvýkačky, navíjecí vodítko, pro Čuki - psí suchary a salámy, psí bonbony, pro lidi - jodová tinktura. V mlékárně jsem přikoupila desatery dětské piškoty, paní prodavačka se ptala, jestli se nepřeslechla. Čuki už moc málo žere, ty piškoty jí ještě jakž takž chutnají, Ajrince taky šmakují - příští týden jich budu brát plný ruksak. (Nebo raději obejít všechny čtyři zdejší obchody a v každém koupit jen 5 ks, abych nepřišla do řečí?) Navíjecí vodítko jsem musela nastavit řetízkem na kozu - na vodítku píšou, že udrží 30 kg, ale určitě by nevydrželo nápor jedněch kavkazských byť mléčných zubů. Ajrinka je vytrvalá, sleduje, kdy je větší kus šňůry venku, pak bleskově konec s řetízkem zalehne, aby mohla konečně překousnout to protivné lanko, které jí brání skákat pod auta, polykat odpadky a oslintávat náhodné chodce.

Ptala jsem se Lídy Š., jestli se dá kavkazák vycvičit na vyčuchávání hříbků. Prý ne, ale rád bude lovit jiné houbaře s už plnými košíky. To by šlo, když si vezme houbaře a nám nechá košík. Ajrinka není žádný sobec. Svou oblíbenou větev a pak i svůj oblíbený balón mně přinesla až do kadibudky. Doufám, že mně nebude nosit ulovené myši, poslintaná gumová kačena v peřinách stačí až až.

Je velkým štěstím, že jsme na chalupě stabilně tři osoby (já, kluk a bábinka z chalupy; tatínek musí doma vydělávat, abychom měli co jíst a žrát). Zavolá-li někdo v pokoji heslo "bude loužička", lapne Ajrinku a pádí s ní na dvůr, druhý skočí v kuchyni k Čukince, která tam lehává pod stolem, a pro jistotu ji drží, než štěně projde ven, třetí peláší rovněž na dvůr, aby chytil morče ještě před Ajrinkou. Kdo splnil úkol jako první, rychle se vrací zajistit pozavírání dveří mezi zvěří. Souhra jako při bojovém poplachu. Na houby chodíme pouze když Ajrin usne, ale v tomto případě má aspoň bábinka strážní službu.

Čukinka na tom není moc dobře. Každý den musí dostávat lék na srdíčko, špatně chodí, těžko dýchá, ale jen než někdo cizí vejde do chalupy - to je pak rachot jako za mlada, myslím, že v takovém případě vydá za dva kavkazáky. Také nejde odvolat, jen udržet s vypětím všech sil, a její selekce je jednoznačná: nejsi z rodiny, nemáš tady co pohledávat, a jestliže jsi odtud někdy něco odnášel, tak už vůbec ne. (Jinak velice hodná paní J. dnes málem doplatila na to, že si ode mě vloni půjčovala oční kapky.)

Konečně máme recept na Ajrinčino kousání, bohužel aplikovat se dá jen na dvoře. Kluk se čvachtal ve vaničce, Ajrinka tam najednou přiběhla a začala mu z ní chlemtat vodu, hrozilo i ukousnutí camprdlíka. (Mimochodem, proč pije z louží a kde čeho, když doma v misce má výhradně Dobrou vodu?) Tak na ni chrstnul hrnek vody a ta mazala pryč! Musím výhledově zjistit, kde by se dalo sehnat nějaké levné vodní dělo. Je s podivem, že jsme si zatím uchránili své papuče, asi jen díky tomu, že si je v noci dáváme (s mírnou nadsázkou) pod polštář. Naštěstí jsem naučená z doby, kdy chlapeček byl batole, dávat všechny důležité věci až ke stropu.

Teď už vím, proč v psím ráji nechybí pánečci. Když pes odejde na tu nejdelší procházku, na tu, ze které se poprvé a nikdy nevrátí, zůstává pořád v pánově srdci a kousek pánova srdce si odnáší v zubech s sebou. A co teprve když má své oblíbené pány tři! Čukinka nám odešla 3. 8., dožila se čtrnácti roků a sedmi měsíců. Skoro celou dovolenou nás ještě ohlídala, naposled vyšla zaútočit na auto, které podle ní nemělo před bránou co dělat, naposled se pokusila zaštěkat a bojovat. Bylo mně moc smutno v tu chvíli, ale zároveň jsem byla moc ráda, že se dlouho netrápila, že snad ani sama nevěděla, že odchází. Jednou bych to chtěla také mít tak rychle za sebou. Zůstane teď navždy na chalupě, tady se jí vždycky nejvíc líbilo. Musela jsem být vlastně na to připravená už od května, kdy se její stav hodně zhoršil, těžce se zvedala, moc špatně chodila a dýchala, ale zjevně ji nic moc nebolelo a byla pořád ráda, že je s námi. Chodila jsem za ní ráno se strachem, že už neuslyším cinkat známku o obojek (pěkně to cinkalo, když se škrábala zadní packou na krku), a domů jsem se vracela se strachem že neuvidím vrtící se ocásek. Ale i tak to bylo jako rána do palice. Večer pak přišla nejhorší bouřka, jakou zde pamatuji. Čukinka se jí ve svém posledním doupátku pod dvěma krásnými smrčky už nemusela bát.

Ještě z meilů s Lídou Š:
Odesláno:
"Ještě pořád jsem jak praštěná pytlem přes hlavu, čtrnáct let je čtrnáct let, a byl to vlastně první pes, u kterého jsem základní pánečkovské povinnosti (1. být psem milován, 2. zajistit vždy plnou misku, 3. utišit jeho bolesti) plnila od začátku až do úplného konce. Ale smečka musí jít dál."
Re:
"Ja jsem stara pejskarka ... velice dobre vim, ze po smutku a bolesti a nekonecne litosti prijde stav, kdy si jeste v slzach vzpomenes na neco hezkeho ze zivota sveho pejska. A pak se to tak nejak prekuli, bolest pomine a zustanou Ti prenadherne vzpominky na plny a spokojeny zivot, ktery s Tebou Tvuj pes prozil. Budes vzpominat na lumparny, na neznosti a to Ti zustane."
Re Re:
"Děkuji."

A pár dalších vzpomínek na Čuki - Ťapku:

Ťapinka moc ráda jezdila autem, ani ne tak pro potěšení z jízdy, ale aby nemusela zůstat doma bez nás. Když jsme se chystali někam sami, obíhala auto hledajíc otevřené dveře, v nestřeženém okamžiku se dostala dovnitř - a pak se ukrývala pod sedadla, hlavu schovala do nějaké kabely, no často nás tak nakonec ukecala, že jela taky. Jednou jsme na chalupě potřebovali něco zařídit, nechali jsme ji na dvoře. Náš křížený bernardýn vylezl dírou pro slepice. Z chléva vyskočila oknem, ještě než za ní doklaply dveře a jak se dostala ze starého auta, to by dokázal vysvětlit snad jen mág Houdini.

Na chalupě jsme vždy dost ušetřili na penězích za jídlo. Ráno jsme vyběhli na pár žampionů nebo bedlí, navečer zas s Čukinkou na louku nebo po žních na pole. Než jsme přešli na druhý konec, měla v sobě třicet myší a byla nasycena. Když jí myš ještě v hubě pištěla, bylo mně jí i líto, ale život není peříčko. V chodbě u myší díry vydržela Čukinka čekat třeba celou noc. Ale nejen myšima živ byl pes. Jednou bábinka upekla táč, ráno mně nechala celý plech na stole, ať si vezmu k snídani, a někam odešla. Vzbudily mě divné zvuky z kuchyně. Čuki stála na stole, všema čtyřma, rypák zapíchnutý v plechu. Zachránila jsem toho tehdy opravdu jen málo, jenže hlad je hlad!

Ale celkově Čukinka velice brzo vzala na vědomí, co se u nás smí a nesmí, i bez výcviku. Pravda, někdy dělala blbou, zkoušela to na mě, jestli myslím svůj příkaz vážně. Perfektně poznala, kdy mám opravdu vztek, ať už na ni nebo na zbytek světa, to poslechla ve vteřině, ani jsem nemusela nic říkat, stačilo ukázat prstem. A když provedla něco, co se nemá, tvářila se provinile, přivírala oči když jsem ji kárala, odvracela hlavu a podávala pacičku. Jednou jsme přijeli všichni domů a vzápětí jsem našla na chodbě psí hovínko. Vynadala jsem jí, a ona se na mě dívala nějak nechápavě, ne-li přímo štítivě - no měla pravdu, dalším vyšetřováním se prokázalo, že hovínko je už suché a babičku T. předtím navštívila teta Alena se svými bedlingtony.

Čtu si v knížce o chybách, které se nemají dělat při výchově psa, jako nevítat se s ním jako s prvním, nepouštět ho prvního do dveří atakdále atakdále. Tak ty chyby jsme dělali všechny, ani jednu jsme snad nevynechali. A přesto z Čukinky vyrostl nejméně problémový člen naší rodiny! Kamarád a hlídač k nezaplacení, věrný do roztrhání těla. Pan Pes. Můj muž to okomentoval výstižně: Čuki - to je legenda.

Největší roli v životě opravdu hraje paní Náhoda. O co všechno bychom byli ochuzeni, kdyby ty zatracené brzdy v březnu 1987 fungovaly! Určitě by nám tato nevyzpytatelná dáma přihrála jiného psa, jiné zážitky. Ale za její zásah před čtrnácti lety jsem jí docela vděčná.




Ač je Ajrinka ještě dítko, mám už prvního důvěryhodného potenciálního zájemce o její budoucí štěně. Za pět let. Paní Vendula prý vždy toužila po psovi do baráku, kvůli alergii malých dětí na chlupy nemohla svůj sen uskutečnit, teď už má její třináctiletá dcera psa k osmnáctinám slíbeného. Z Ajrinky byly obě vyloženě naměkko, přestože tato se pět minut před návštěvou parádně vyválela v mokrém pískovišti, v hluboké louži a pak znovu v mokrém pískovišti, a vůbec jim nevadilo, že takto skáče na ně i na jejich zánovní auto (její muž naštěstí přitom čučel na fotbal). Bydlí kousek od nás, znaly naši Čukinku, jak hlídávala, a chtějí něco podobného. Slíbila jsem jim, že Ajrin někdy předvedu i čistou, jo lidi toho nakecají!

Ajrinka se venku stále chce s každým kamarádit, ať už je to člověk, pes, pták nebo cokoliv. Pod pojmem "kamarádit" si ovšem představuje na dotyčného skákat, ohryzávat, skákat, ohryzávat... Až dnes: proti nám jorkteriér, ale jak ten útočně řval a škubal se na vodítku, chtíc Ajrin zakousnout, žádný respekt ze starého ruského plemene, a Ajrin v tu chvíli stála jak solný sloup. Úkol: poprosit Michala F. o zapůjčení jejich jorka na pár dní, any naše zvíře trochu naučil dobrým mravům.

Mezi "deset nejlépe oblékaných" by Ajrinka patřit nemohla, nemá žádný vkus, pokoušela se natáhnout si manželovy špinavé kraťasy, a to ještě na hlavu. To Čuki byla jinačí parádnice, jeho staré leč poměrně čisté sako, kterým jsme ji v zimě zakrývali, aby nedostala regma, nosila někdy i ráno na zádech po dvoře.

Ajrinka má nového kamaráda - moc pěkně si hrála se štěňátkem erdelteriéra, které jsme potkali při venčení. Když jsem o tom referovala doma, zdůrazňujíc, že je to kluk, pozor až bude naše hárat, můj choť pravil natvrdle: "Tak to budou muset mít košíky". Jakpak asi vypadá a kde se dá sehnat košík na "prdel a to vostatní"?

Dnes jsme s chlapečkem formulovali náš doživotní "Canis program": Takového psa, jako byla Čukinka - to se nám už nepoštěstí, to se neopakuje. Takže nadále bude platit: Jednou kavkazák, vždycky kavkazák. Tatínek podpořil naše prohlášení v plném rozsahu.
Dědeček vždy vzpomínal na erdelteriéra, kterého měl ještě jako kluk, to prý je nejlepší plemeno. Kupodivu teď v jeho 72 letech to vypadá, že mění celoživotní názor ve prospěch šedých medvědů.
Z babičky se podařilo vydolovat pouze prohlášení, že Čuki byla zamlada hezčí, ale když máme tak pěkné štěňátko, tak bych měla víc uklízet, aby vyrůstalo v čistotě.

Nocoval u nás na chalupě Michal. Prozíravě jsem mu přenechala svůj gauč vedle kluka, ať se bratři užijou, a zašila se za kamna. Ráno k mé velké radosti šla Ajrin drcnout do Michala, ne do mě, spal přece "na forhontě". On sice ochotně vyskočil, že ji pustí na dvůr, ale troje dveře by musel otvírat podstatně rychleji, kdyby nechtěl mít počurané nohy. Na vojáka má teda dost pomalé reakce, s ním to v NATO nevytrhneme.

Ajrin se sem tam pokouší dostat se v noci na můj gauč. To jí nemůže jen tak projít, v rozespalosti se ji snažím shodit - jenže ono to má uši a nemá to chlupy, já neshazuju psa, já shazuju vlastní dítě! Jindy zase do mě šťouchá, byť byla před chvílí vyvenčena, tak na ni řvu: "Fuj, fuj, nesmíš!". Jak se vzápětí ukázalo, nebyla to Ajrinka, byl to můj choť.

A pořád kouše a kouše... Vlastně pořád ne, nekouše nás když spí a když baští, a to ani když jí do jídla strčím třeba obě ruce, v tu chvíli upřednostňuje granule. Koneckonců, zvykám ji tak už od prvního dne, i smradlavé prasečí ucho často koušeme spolu. Nekouše také když je rozvalená na zádech, drbána na prsíčkách, plácána po bříšku. Tak nevím, "Okusování lidí, domů a bytů 2001" a) přestane s prvními zuby, b) nepřestane nikdy, c) teprve pořádně začne s druhými zuby?

Začínám s tím, co velice srdečně nenávidím - s drezúrou chození u nohy. Cvičení psa podle chytrých knížek není zrovna mé hobby, žiju v domnění, že inteligentní spolubydlící, zejména ovčácký, se bytnému chovajícímu se k němu slušně sám přizpůsobí. Bylo zlatě, když ještě žila Čuki, ta už pár let nemohla rychle, a štěně se k ní zařadilo do formace, kam kráčela Čuki, tam šlo bok po boku i ono, pozorovalo, co Čuki dělá, opičilo se, kde čuchala, tam čuchalo taky. Asi si před příští lekcí koupím láhev rumu a budu taky chodit po čtyřech.

Nohy mám zjizvené od psích zubů a pomlácené od psího koše. Těžko, přetěžko budu své paní doktorce vysvětlovat, že se neúčastním sado-masochistických večírků. Snad abych s sebou vzala rodokmen a očkovací průkaz. Jsem ale na tom lépe než Dáša T., ta prý mívala otisky štěněcích zubů, jelikož je maličká, ještě tam vzadu nad nohama.

Důsledná výchova se už opravdu vyplácí, Ajrinka po mně u stolu neloudí nebo loudí jen zcela výjimečně! Většinou chvilku sedí a čeká, jestli něco náhodou nepřihraju do její misky, pak s sebou praští pod stůl. To Čuki ze mě vždy vytáhla skoro půl oběda a takové lahůdky jako bábinčin bramborák jsem radši odcházela sníst někam do ústraní. Doufám, že se způsobné chování našeho štěňátka neprojeví negativně na mé štíhlé linii. Kadit chodí často na jedno místo. Ale musí to být zrovna na chodníček před naši kadibudku člověčí?

Náš slovník se obohatil o nové úsloví: To na Kavkaze neměli. Když mně dojde mléko pro psa, řeknu si: počká do zítřka, na Kavkaze stejně mléko neměli. Když si Ajrin rozkousala koberec, rozhodla jsem: bude spát na tvrdém, na Kavkaze beztak koberce neměli. Klukovi se nechce na výstavu, aby nepřišel o nějaké hloupé Pokémony v televizi. Argumentuje: Na Kavkaze určitě žádné výstavy neměli.

Opravdu roste. Dosud mně to ani nepřišlo, vidím ji pořád jako malého prcíčka, asi proto, že roste rovnoměrně, žádná nohatá puberťačka. Ale dnes jsem ji porovnala s krabicí, ve které na začátku prázdnin přijela, a jen jsem zvedla obočí. Chlapeček už taky na ni přestává volat "Prcku, ty srabe!", už nestačí utíkat. Mám dojem, že stejně brzo bude mít vzadu místo dvou půlek tři půlky. Nebo trhací kalendář, jak říká bábinka; leden už se rýsuje.

Ajrin chodí bezva u nohy, ale pouze a jenom když mám v ruce pískací slepici. Ale copak tak můžu jít ven? To by mě sousedi měli zdravit: Dobrý den, kampak vy dvě?

Dnes byl úmorný den. Ale zaplaťpámbu, všichni mí milovaní jak lehli, tak usnuli, a já si užívám krásného večera. Sedím na dvoře, kde mě neruší jejich funění, chrápání, škytání a prdění, a koukám na hvězdičky. Paráda!

Aby Ajrin nebyla sexuální maniačka. Paní Sylvě, ctihodné to sedmdesátileté dámě, s kterou také chodíme na jedno orosené, neustále leze pod sukni. Uklidňuju ji: "Osobo, kdy vám někdo takhle naposled provětral sukně?" Na strejdu Dominika skočila a packou se trefila přesně tam. Ale opravdu přesně, jen hekl. Na mého drahého chotě k mé nesmírné a nepředstírané radosti též.

První kavkazské prázdniny pomalu končí. Zpíváme si s panem Svěrákem naši oblíbenou:
"Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.
Chceš-li, trap se že ti v kapse zlaté mince nechřestí, nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí".
Přímo veselo bylo často. Jednou bylo moc smutno a taky se dost brečelo, na naši největší psí kamarádku Ťapku-Čukinku nikdy nezapomeneme. A když mám i jiné kamarády, chlupaté či nechlupaté, štěkající či mluvící (případně SMSkující - Ahoj, Lído), tak na zlaté mince kašlu.

Po neděli bude hůř. Vidím město převeliké... a v něm domeček, kde zahrada připomíná džungli, okna jsou už neprůhledná, u pračky cejchy ještě od předloni a hromada zašívání nachystaného na důchod. A kde bude brzy probouraný plot k sousedům přes jedno Pitbulům Přítulným a probouraný druhý plot od sousedů Voříšků Náruživých. Jestlipak měli na Kavkaze nějaké ploty!

Zase v Brně, a do dalších prázdnin proklatě daleko:

Zajímavá věc. Ať jsem telefonovala s kterýmkoliv ze čtyř mně známých chovatelů ("táta" J., "máti" Ch., osobní poradce L. Š., klubový poradce M. B.), po jejich dotazu "co štěně" a mé odpovědi "pořád nás kouše, jinak bezvadné" jsem slyšela ve sluchátku jen chvilku ticho a pak dlouhé, chápavé a účastné povzdechnutí. Ti už vědí svoje! Nejdelší, nejchápavější a nejúčastnější bylo od máti Ch., ta to asi ví nejpřesněji.

Věk: 4 měsíce, váha: 24 kg. Musím s potěšením konstatovat:
Doma (zatím) Ajrinka tak nedivočí, jako by si snad uvědomovala, že dovolená skončila a tady bude v práci. Vcelku je už smířená s nutnými zly - vodítkem a košíkem, a přestává jevit snahu skákat na cyklisty. Bohužel pro chodce to neplatí, asi ví, že cyklista nesleze s kola za účelem drbání na bříšku, ale chodce - známého, kterému to dovolím, k tomu snadno ukecá. Pro jistotu to zkouší na každého, kdo se objeví v dohledu a to pak táhne jak kůň, a potkáme-li jiného psa, může se zbláznit radostí, nicméně při normální čuchačce jde skoro skušně. Je docela čistotná, za celou dobu, co ji máme, bylo v obytných prostorech jen jedno jediné hovínko (v den D+1), loužiček pravda víc, ale poslední asi před čtrnácti dny. A papuče si už nemusíme schovávat!

Končím své "Zápisky sklerotika a psího milovníka". Mám takovou představu, takový sen: už si takhle nic poznamenávat nebudu, protože náš nový pejsek konečně bude rozumný a nebude vyvádět, co nemá (a taky si na nic dalšího nemůžu vzpomenout). Jistě, jsem naivní blboun, a ono by to nebylo asi ani to pravé.

Ať se štěká za kočárem!

Povídání vzniklo tak, že syn, který se narodil až když byla Čuki-Ťapka pětiletá, se pořád vyptával, co jsme s ní a s dalšími psy zažili dřív. Abych si šetřila hubu, tak jsem mu něco napsala. A taky proto, že naše stará čubička Čuki-Ťapka už toho od jara moc před sebou neměla...

Vyšlo: NP - Zvířetník 2002


Zpět na Příspěvky dalších chovatelů a příznivců kavkazáků