Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn

Bumlíci - chovatelská zpověď

Lída Švecová

Kdybyste věděli, jak já se těšila na první vrh své chovatelské stanice LAJDN! Nastěnka ještě nebyla ani chovná a já již v duchu viděla kouzelná kavkazská klubíčka batolit se kolem mámy, představovala jsem si, jak budou valit očíčka na svět kolem sebe, zjišťovat co je papu a co se hodí k rozkousání.

Služebně starší chovatelé se nad mým žvatláním jen usmívali, jakoby si pod fousy říkali, jen počkej, ty nevíš do čeho lezeš.
Proč to?
Vždyť se všechno zdálo tak jednoduché! Nastěnka začne hárat, správný den k nakrytí mi oznámí Dráček, dojedeme k pejskovi, pak nějak přežijeme porod, a proč by zrovna Nasťa měla mít problémy, když je statná, zdravá, sportovně založená, dostatečně, někdy až moc vyběhaná, tak jaképak copak. A v literatuře se stejně praví, že drtivá většina fen je schopna porod vybavit bez probémů sama. Nakonec jsem sama zootechnik, na svět jsem pomohla stovkám telátek, tohle je sice trošku jiné, no ale safra, to musím zvládnout také!
A pak, až štěňátka prokouknou, bude to už jen radost. Najdu pro ně bezva páníčky, pravda, loučení bude smutné. Ale co, budou pak dělat radost jiným, budu je z dálky sledovat, jak rostou, třeba je uvidím i na výstavách a budu juchat, až budou vyhrávat CAJCe a CACe, jak jinak, že! Slzu zamáčknu tak, jako všichni chovatelé, a budu se těšit na bumlíky nové!
Přišlo očekávané hárání. Ten první den jsem se cítila přímo slavnostně! Je to tady! V dalších dnech jsem pozorně sledovala Dráčka, jak se chová, abych opravdu vystihla ten správný den ke krytí. Ten den přišel. Dráček zubama trhal železné pruty ve svém kotci, tak, že mu z tlamy tekla krev, a Nastěnka se jen natřásala - vem si mě, vem!

Okamžitě jsem telefonovala páníčkovi krycího psa, že tedy přijedeme, a několik hodin jsem Nastěnku česala a čančala, aby se Anndysovi líbila, aby zvolal: Nastěnku chci za ženu, haaaf!
Když jsme nastupovali do auta, ještě jsem se těšila. Ale jak jsme se tak blížili k bydlišti psa, začal ve mně hlodat pocit nejistoty. Je to opravdu ten správný den? Mám to dobře spočítané? Není to brzy? Nebo dokonce pozdě? Ke psu jsem dorazila už s přesvědčením, že z toho nic nebude, že jsem úplně blbá, a každý pohled Anndyse mimo Nastěnku mě v tom jen utvrzoval! Majitelé psa se jen smáli a ujišťovali mě, že v tomto stavu přijíždí každý majitel fenky, který u nich kdy byl. A později mi mnoho chovatelů potvrdilo, že je toto rozpoložení naprosto normální.

Krytí se povedlo a radost z povedeného jsem opět nechala za dveřmi auta - no jo, ale zadařilo se? Budou štěňátka?
A následuje dvouměsíční utrpení chovatele. Jistě, veterinární medicína je na pokroku, za tři týdny se dá jít na ultrazvuk, který potvrdí březost, nebo ji vyvrátí. Jenže k čemu je chovateli taková informace platná? Já tedy věděla, že štěňátka jsou. Odbornou literaturu, dávno předtím již důkladně prostudovanou, jsem již ani do knihovny nevracela, naopak jsem sledovala, jaké pokroky by štěňátka dělat měla ten a ten den, úzkostlivě jsem sledovala Nastěnku, v každém jejím povzdechu či smutném pohledu viděla konec světa a přátele chovatele neustále zahrnovala otázkama typu: A je toto normální? Plakali smíchy... Blížil se den porodu. Měla jsem vymyšleno, že budu u Nastěnky spát ve spacáku, že ji v tom nenechám samotnou, že jí pomůžu holce mojí zlaté, nešťastné.
Porod jsem zaspala. Ráno se zpod Nastěnky ozývalo broukání, mlaskání, kvíkání. Jedno batolátko měla mezi předními packami, olizovala je. Věnovala mi pohled, na který nikdy v životě nezapomenu. V jejích očích byla obrovská únava, ale ještě pod tím bylo štěstí. Šťastně se na mě usmála.
Vrhla jsem se k miminkám. Byla vzorově ošetřena, vyčištěna a tak malinkatá! Dva kluci, dvě holčičky. Přivítala jsem je tomto světě, svoje první Lajdňátka, každé zvlášť vzala do dlaní, opusinkovala, poňuňala. Nastěnka té chvilky využila ke kratičkému spánku.
Odpoledne se přišel s miminkama pozdravit také manžel Jirka a pojmenovali jsme si je. Rezavka Arken, téměř černý Arman, zrovna tak tmavá Angua a po mamince plavá Artuunka.

Prvních čtrnáct dní se nedělo vlastně nic. Nastěnka nejvíc času trávila u miminek, projevila se jako vzorná maminka. A štěňátka jen rostla a sílila. Angua byla obrovitá, největší z vrhu. Kluci byli téměř stejní, Artuunka byla drobeček.
Pak přišel konečně den, kdy štěňátka prokoukla, kdy jejich vykutálení se s pelíšku bylo cílené, i když jim ještě nožičky moc nesloužily. Arman se začal projevovat jako samotář, Arken s Artuun začali vymýšet první rošťárny, ke kterým se ráda přidávala i Anga, která rostla do přepychového a nádherného psa.
Asi tak ve čtvrtém týdnu objevili, že se dá chodit také ven. Travičky na zahrádce se napřed báli, ale když zjistili, jak se dá v ní báječně kutálet, jejich nadšení nebralo konce. Tak jak jsem se na to těšila, začali objevovat svět. Arken zjistil, že za plotem je teta Boominka, která u plotu málem vyseděla dolík, jak sledovala dění u Nastěnky. Tak ráda by šla k maličkým! Ale Nasťa byla v tomto nekompromisní - žádné návštěvy se nepovolovaly! Kdepak. Těšívala jsem Boominku, ať není smutná, že její čas, kdy si s mrňavkama bude hrát, teprve příjde, a také přijde doba, kdy sama bude mít miminka. Koukala na mě, jako že jo, a šla dál truchlit do svého dolíčku a poslouchat Nastěnčino varovné vrčení. Dráček nešel ani k tomu plotu.
Moje vyprávění by mělo v tomto bodě gradovat. Jenže v době, kdy už jsem si měla užívat jen radosti babičkovské, nám velmi onemocněla Angua. A přes veškerou péči moji i veterinární nám v pátém týdnu života umřela. Bylo strašně smutně. Pro slzy a Nastěnčino hledání ztraceného miminka jsem o hodně radostí přišla.

Začalo také hledání vhodných páníčků. Arken se narodil "na zakázku". Dávno předtím, než se štěňátka vůbec narodila, přišel mi velmi milý mejlík s prosbou o štěňátko, pejska, barva zlatá. Odpověděla jsem, že štěňátko jistě, ale za barvu neručím. Nastěnka je plavá, Anndys tmavě vkošedý. Když jsem pak zjistila, že ve vrhu rezavku mám, musela jsem se smát! Také nás Arken opustil jako první. Bylo mi smutno, lhala bych, kdybych tvrdila opak, ale vzhledem k tomu, že jeho páníčci za ním několikrát přijeli, on už je vítal jako príma kámoše. Byla to slza taková sladkobolná. Za pár dní si přijeli další páníčci pro Artuunku. To byla slza už bolavější. Arman mi zůstal. Několik zájemců si odběr rozmyslelo, jeden si štěně dokonce zamluvil a pak po týdnu zavolal, že už si koupil jinde, čímž jsem přišla o dva jiné zájemce. Ale to už jsem byla rozhodnuta, že si Armana nechám. Je to překrásný pes a farma veliká. A tu už mi začaly chodit zvláštní hlášky od majitelů Artuun. No, nebudu zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si ji vzala od nich zpět. Vystresovanou, bázlivou. Byla šťastná, když jsem ji přivezla k mámě.
Bylo to zajímavé období. Nastěnka již dovolila, aby se štěňata kamarádila s Boominkou. Ta byla naprosto skvělou tetou! Hrála si s nimi, učila je smečkovému způsobu života. Pamatuji si, kterak jsem přátelům rozesílala SMS - Nasťa s Drakem blbnou, Boomi učí štěňata lovit myši...

Pak se objevil manželský pár, velmi milí lidé, majitelé ranče, koní, veverek a bažantů, s přáním, jestli by se mohli podívat na štěňátka. Arman jim padl do oka, byť bylo zrovna deštivo a pejsek byl neuvěřitelně bláťulatý a mokrý. Tak jak byl, tak ho popadli a odvezli na druhou stranu republiky.
Asi po měsíci se našel páníček pro Artuun. Moc jsem ho sice nehledala. Holčička měla za sebou cosi zlého, velmi si považovala toho, že je doma, srdnatě si své štěstíčko hlídala, rostla z ní sebevědomá dáma, která nějakým tím zavrčením nešetří. Od misky odehnala nejen Boomi, ale i Dráčka a Dráček se s pohledem upřeným na Nasťu, která stále kontrolovala situaci, raději odebral do svého "pánského" salonku.
Nicméně zájemce je psovod od bezpečností agentury, povaha Artuun ho fascinovala, je zkušený. Artuunku si nakonec odvedl.

Už vím, proč služebně starší chovatelé se při mém žvatlání o štěňátkách usmívali. Už vím, že to není jen o radosti. Že tento proces netrvá dva měsíce. Vždyť krýt jsem byla v dubnu a s posledním štěňátkem jsem se rozloučila v říjnu.
To je normálka, chechtají se kolegové chovatelé...
Jakmile jsem se smířila s odchodem Artuunky, následovalo rozhodnutí: Štěňata? Již nikdy!
Uběhlo půl roku a už pokukuji po nějakém krasavci na další krytí a vymýšlím si jména od B.
To je normálka, chechtají se kolegové chovatelé...

Vyšlo: NP - Zvířetník 03/2002, www.chovpsu - 04/2002
Zpět na hlavní stránku (menu)     Zpět na titulní stránku Kavkazský pastevecký pes - Lajdn